Jejich prozatím poslední vystoupení před domácím publikem na festivalu Rock for People v Hradci Králové, které bylo co do počtu duší pod pódiem z celé akce asi nejpočetnější, je toho jednoznačným
důkazem.
Máte novou desku, nového bubeníka a nedávno jste vyrazili na turné. Jak to jde?
Nemáme jenom nového bubeníka, vlastně je to úplně nová kapela. Poprvé máme na pódiu třeba taky housle. Stejní jsme jenom my s Brianem Molkem. A začátek našeho světového turné jde fakt výborně. Hlavní je, že naše nová deska Battle For The Sun nám šla dobře převést do pódiové podoby. Ty písničky fungují i naživo a to je vždycky to hlavní.
S českým publikem máte dlouholetou zkušenost, hráli jste tu na festivalech i samostatných koncertech. Je podle vás české publikum něčím specifické?
Tuhle otázku dostáváme často. Lidi se nás ptávají – je naše publikum něčím zvláštní? Je pochopitelné, že jednotlivé země mají svoje specialitky a zvláštnůstky. Když kapela udělá krok směrem k publiku, lidé většinou reagují stejně, až na nějaká drobná specifika. Ale uvést konkrétní příklad je těžké. V Česku jsme zažili několik skutečně úžasných koncertů. Hudba je však nesmírně univerzální platforma a lidé na celém světě ji oceňují velmi podobnými způsobem. Čili na tuhle otázku přesně odpovědět nedovedu. Ale můžu říct, že máme na zdejší koncerty skvělé vzpomínky.
Proč žádná z vašich desek včetně té poslední nemá na obalu vaše fotky? Je to čistě náhoda, nebo záměrný koncept?
Je to záměr. Fotky na obalech jsou dobré leda tak pro chlapecké kapely nebo vítěze soutěží jako X Factor. Pro někoho, kdo spoléhá především na to, jak vypadá. Něco jako byli Milli Vanilli. Jejich úspěch byl půl na půl hudba a image. To je podle mě trochu dětinské.¨
Tváře na obaly svých alb však daly i kapely jako The Clash nebo Queen...
Jasně. Ve svojí době to možná ještě nevyvolávalo takové asociace. Nám to však prostě nevyhovuje. S jedním naším obalem jsme však měli i problémy. Obal desky Sleeping With Ghosts, na kterém je fotka muže, jak se objímá s rozostřenou postavou nahé ženy, na Středním východě narazila. Hlavně v Jordánsku ji kvůli tomu nechtěli vůbec prodávat.
Blíží se konec další dekády. Která nahrávka z posledních let ve vás zanechala největší dojem?
Dobrá otázka. (přemýšlí) Moje asi nejoblíbenější deska tohohle desetiletí je I Am A Bird Now od Antony & The Johnsons. Taky Queens Of The Stone Age nato… čili pár výborných alb, hlavně Song For The Deaf. A pochopitelně nemůžu zapomenout ani na desku In Rainbows od Radiohead.
Dá se tohle desetiletí v hudbě nějak stručně pojmenovat? Co pro něj bylo klíčové?
Mám pocit, že je to jakási schopnost poučit se z minulosti. Hlavně co se týče vyvarování se těch špatných věcí. Jestli bylo pro tohle desetiletí v pop-music něco příznačné, pak to, že se obešlo bez všech těch sebevražd a předávkování rockových hvězd. Samozřejmě, čas od času se to stane, ale rozhodně to přestala být běžná věc. To je jedna věc.
Lidi se taky začali víc rozhlížet, co se kolem nich děje. Mají větší zájem i povědomí o tom, jakým způsobem tahle planeta funguje, a v hudbě se to promítá. A po technické stránce je tahle dekáda ve znamení konce éry velkých nahrávacích studií.
Desku si dneska může natočit doma každý sám a v docela slušné kvalitě. Když jsem byl dítě, hudební software na počítači byla spíš taková hračka. Dneska to může být v podstatě profesionální sekvencer, ke kterému má přístup každý. A to je podle mě úžasné. Je to doslova revoluce. A je jenom na vás, jestli do toho půjdete nebo ne.
Někteří lidé soudí, že to vede k hudební inflaci a celkovému snížení kvality produkce. To si zřejmě nemyslíte.
Ne, to rozhodně ne! Když se podíváte do minulosti, máte sklony vidět jenom ty nejúžasnější věci. Velké desky, které psaly historii. A pak to vypadá, že všechno, co vznikalo v 70., 80. či 90. letech, byly historické klenoty. Což je samozřejmě nesmysl. V každé éře vzniká obrovské množství špatných věcí. V 70. letech stejně jako dnes. Postupem času z toho však samozřejmě vyčnívá jenom to dobré.
Jsem si jistý, že když se za dvacet let ohlédneme za touhle dekádou, budeme to vidět stejně. Skutečný rozdíl je možná jenom v tom, že hudba je dnes demokratičtější než kdykoliv dřív. Může ji dělat skutečně každý. Každý může mít vlastní MySpace profil, který je stejně velký jako ten, který tam má Madonna. A s tím máš obrovskou šanci, že si tvoji hudbu někdo poslechne bez nutnosti toho, že se nějaká děcka budou muset upisovat velkým nahrávacím korporacím. Podle mě je to ta hlavní výborná věc na současné hudbě.
V posledních týdnech hýbal hudebním světem odchod Michaela Jacksona. Kdo je podle vás korunním princem popu?
(chvilku přemýšlí) Tak ještě pořád je tu Prince...
