Jeden z našich nejlepších orchestrů je známý hlavně spoluprací s operními hvězdami, nicméně leccos zajímavého nabízí i ve vlastní koncertní sezoně. Zve si do ní mimo jiné i mladé zahraniční dirigenty, kteří si ve světě začínají budovat kariéru. K takovým patří i Ital Enrique Mazzola, který už má za sebou debuty u některých předních těles a v současnosti šéfuje Orchestre National d'Île de France.
PKF-Prague PhilharmoniaMísto konání: Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha 23. února 2014 |
Hodně závazků má v opeře, nejspíš i proto svůj pražský program zahájil předehrou k Rossiniho aktovce Il Signor Bruschino. Mazzola je podle prvního dojmu typem dirigenta, u něhož se přesnost spojuje s energií a pro nějž lehkost neznamená povrchnost. To prospělo i Mozartovu Koncertu pro housle a orchestr č. 1, v němž pěkný výkon podal Jakub Fišer, bývalý koncertní mistr orchestru a primárius Bennewitzova kvarteta.
Kouzlení s barvami a náladami, jemuž nechyběla komorní průsvitnost, orchestr předvedl v botticelliovském triptychu od italského impresionisty Ottorina Respighiho. V něm se postupně vynořují zvukové obrazy inspirované třemi díly slavného malíře, Jaro, Klanění tří králů a Zrození Venuše.
Na závěr různorodého večera, který přesto spojovala vitalita a oduševnělost, se zrodila zase jiná "podívaná". Jako pocta francouzskému autorovi Dariusi Milhaudovi, od jehož úmrtí letos uplyne čtyřicet let, zazněl Vůl na střeše, původně balet na hudbu prostoupenou tanečními rytmy, které Milhauda okouzlily během karnevalu v Rio de Janeiru. Jméno skladby, odvozené od názvu jednoho tanga, si po premiéře roku 1920 dal na štít i dodnes existující pařížský kabaret.
Dílo nelehké na rytmickou preciznost a souhru i na vystižení rozpustilé atmosféry se podařilo podat jako klauniádu, která však přesto zůstává především brilantní hudbou. Vůl přistál na střechu Rudolfina měkce.