RECENZE: PJ Harvey si vyhradila právo na názor. Lhostejno, zda naivní

Další ze světově nejočekávanějších novinek první poloviny letošního roku je tady: deváté studiové album britské zpěvačky, multiinstrumentalistky a rockové písničkářky PJ Harvey.

PJ Harvey | foto: Universal

PJ Harvey: The Hope Six Demolition Project (obal alba)

Nese název The Hope Six Demolition Project a v mnohém navazuje na předchozí titul Let England Shake, který protagonistka naživo představila před pěti lety i v Praze.

Naivní turistka?

V první řadě mají obě poslední desky PJ Harvey společné kritické ladění textů. Vysoko hodnocená Let England Shake se zabývala především její rodnou Anglií jako světovým impériem, byť s přesahem k válečným konfliktům v Afghánistánu a Iráku.

The Hope Six Demolition Project vychází z cest, které autorka podnikla v posledních pěti letech do amerického Washingtonu, do Kosova a do Afghánistánu. Zážitky, které nasbírala, příběhy, které jí tamní obyvatelé vyprávěli, a obrazy, které viděla, pak zpracovala do jedenácti nových písní.

The Hope Six Demolition Project

85 %

PJ Harvey

Island/Universal

Leckdo, v první řadě američtí lokální politici, už stihl nařknout PJ Harvey z povrchního vidění věcí a z neochoty prohlédnout si s rubem i líc mince, tedy třeba kromě kritizované asanace chudinských čtvrtí Washingtonu chválit krásu města. A jiní zase mluví o tom, že písničkářka jen kritizuje a nepřináší řešení.

To je však zcela zásadní omyl v chápání úlohy umělce. Umělec má právo, ba dokonce povinnost (pokud se cítí být občanem, třeba i světovým) poukazovat. Nemusí řešit. Jaký konkrétní postup k dosažení cíle, proboha, nabízel John Lennon, když volal Dejte šanci míru?

PJ Harvey

Samozřejmě, PJ Harvey lze označit za trochu naivní pozorovatelku. Možná i za turistku, která nevidí vždycky pod pokličku. Ale kromě opravdu trochu prvoplánového „žánrového obrázku“ o žebrajících dětech přináší také silný příběh ženy, schraňující klíče k domům uprchlých kosovských sousedů, kteří se ne a ne vrátit.

Nemít k albu dodatečné informace, těžko bychom jej asi lokalizovali. Ale zrovna takovéhle příběhy platí přece globálně a napříč věky.

Černá hudba

PJ Harvey ovšem není jen textařka či aktivistka. Je to také hudebnice, i když v komentářích posledního alba málokdo dokázal nadřadit muziku obsahu. Mluví se hlavně o tom, jak probíhalo natáčení: totiž jako konceptuální projekt, kdy za skleněnou stěnou studia mohli zájemci přihlížet vzniku alba.

Zatímco na Let England Shake se PJ Harvey hudebně překvapivě obrátila k tradici anglického folku, na novince je patrný návrat okouzlení černou hudbou, které její alternativní rock od samého počátku vykazoval. Blues, spirituál, gospel. Samozřejmě v autorsky posvěcené formě - rukopis PJ Harvey je jednoznačný, ať jej oblékne do jakýchkoli šatů.

PJ Harvey při vstoupení v pražské Lucerně (27. října 2011)

Mezi spolupracovníky najdeme jména, osvědčená nejen z okruhu PJ Harvey, ale z první ligy alternativní hudby, ba i pop music obecně: producenta Flooda (mj. U2, Depeche Mode) nebo multiinstrumentalisty Johna Parishe a Micka Harveyho. Plus řadu dalších instrumentalistů, tentokrát i několika hráčů na dechové nástroje (saxofonu se v některých skladbách zhostila i sama zpěvačka).

PJ Harvey se se svou kapelou chystá na evropské turné převážně po velkých festivalech. Začíná 1. června na barcelonské Primaveře, uvidí ji mj. návštěvníci v Glastonbury, v Roskilde i v Montreux. Škoda, že si tuto možnost nechali ujít organizátoři Colours of Ostrava, moc hezky by se na programu vyjímala. Naštěstí Češi mají blízkou možnost zpěvačku vidět 7. července na trenčínské Pohodě.