Pitínského nejnovější inscenace nebude sentimentální fraškou ze života lidí a zvířat. "Vše, co se v románu odehrává, je viděno pak očima textu dramatického, tragédie rázu fantaskního," říká režisér svým typickým košatým, barokizujícím slohem. Liška Bystrouška s Jitkou Joskovou v titulní roli má premiéru dnes.
Vaše inscenace má podtitul Příběhy krve. Proč?
Pokud jde o krev, je to přímo v Těsnohlídkovi už úplná spoušť. Napřed na lýtku chlapeckém, pak ten zástup zardoušených kohoutů, pak další havěti opeřené, zajíci, prasata, všechna ta síla je jaksi v zubech. A už vůbec nemluvit zde o krvi lidské. Hlavně zpěněné, bouřně zkalené krvi Revírníkově. A s ním spojený hlad a s ním spojené nejchoulostivější vášně. Je to přímočaře velmi milý podtitul.
Příběh Lišky Bystroušky proslavil Leoš Janáček. Inspirovala vás Janáčkova opera?
My musíme na divadle udělat to, co Janáček má v hudbě. Z libreta vzal jsem některé jen motivy, například zabití Bystroušky. Ale u nás je to ještě horší, vlastně je to tak strašné, že bych o tom nechtěl mluvit.
V inscenaci jste využil i postupy japonského divadla.
Chtěl jsem, aby pohyb herců byl vyspělý a delikátní zároveň, krásný a vycházející z jiných tradic, než by lidé čekali. V tom nám pomáhal Igor Dostálek, který je znalcem japonského divadla. Očekávám, že divadelní metodika vycházející z japonského divadla vtiskne zvířátkům pohyb neokázalý a neviděný, zároveň i vnitřně vědoucí. Navíc se v představení světy lidí a zvířat v nečekaných chvílích prolínají.
Chcete se tedy vyhnout tomu, aby herci vypadali jako zvířata, ale divák přesto musí hned poznat, že představují zvířata?
V podstatě jde o to, aby měli duši zvířat a dovedli ji pochopit a ztvárnit. Ne hloupě vyplazovat jazyk nebo dělat přemety.
