"Příběh je pokaždé jiný, podle toho, kdo ho vypravuje," napsal Karel Čapek v doslovu k románové trilogii Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. V prvním textu vypráví příběh navrátilce Juraje Hordubala, který po osmi letech strávených v Americe přichází na Podkarpatskou Rus za ženou a dcerou.
"Ať vidí Polana – kolena se jí zachvějí lekem a radostí, ať vidí: muž se vrací." Polana, těhotná s jiným, se však nezachvěje radostí. Dobromyslného gazdu přijme zpět, dál však miluje čeledína Štěpána Manyu.
Zatímco Hordubal symbolizuje ve výkladu Čapkova díla krávy, tedy pokojnost domova a rozvahu, kůň je divokým hřebcem, úprkem a zběsilostí říje. Kdo však prokazuje větší odvahu?
Manya, který krotí koně, nebo Hordubal, který osm let fáral v dolech v neznámé cizině a ze sedmi denně vydělaných dolarů odkládal pro svou ženu minimálně pět? A lze něco vyčítat Polaně, která v samotě propadla kouzlu koňáka? A nakonec – kdo zabil Hordubala?
Z Pechy čiší radost
Všechny otázky, které Čapek zasel do své knihy, u Pitínského klíčí, do odpovědí však neuzrají. Inscenaci postavil na už zmíněném principu dvou totemů – kravského a koňského. Bandasky s kravským mlékem jsou všudypřítomné, také bučící krávy i divocí koně.
Pitínský je v interpretaci Čapka průzračně jasný, vyhýbá se jakýmkoli manýrám, každé gesto kohokoli z hereckého souboru má význam a platnost vzhledem k celku.
Kromě Hausera zaslouží zvláštní uznání ještě Jiří Pecha, který se po dlouhé době vrátil na jeviště a čiší z něho radost, herecký um je v každém jeho pohybu i výrazu. Obě poloviny Pitínského inscenace jsou uhrančivé – ta první zemitou expozicí příběhu, ta druhá postmoderně postaveným soudním tribunálem.
Obě ctí Čapkův text, povyšují ho na dramatický koncert, zachovávají jeho naléhavost a relativnost pravdy.
HODNOCENÍ MF DNES 90 %
