Co je Fabrica Atomica?
Fabrica Atomica je náš vnitřní svět, který má zároveň pokračování do neznáma. Představuje sílu, rovnováhu třeba mezi vaším chlupem na nose a celým vesmírem. Povrchně bych řekl, že Fabrica Aromica je svět, který si nosíme s sebou.
Měl jste nějaké téma nebo klíč, podle kterého jste vybíral písničky na desku?
Chtěli jsme s producentem Milanem Cimfem desku vybalancovat tak, aby nesklouzla do komerce, na druhou stranu jsem si přál, aby to nebyla samolibá avantgarda. Rád bych si někdy takovou hodně nezávislou desku natočil, ale tohle je album pro širší publikum, které má rádo hudbu, melodii, překvapení v harmonii a textech a které má hlavně rádo pocity. Chci na téhle desce stavět, pokračovat, nechci čekat na další možnost sedm let, až mi bude sedmapadesát.
Která skladba je nejstarší?
Je to píseň Pojď se mnou, které říkám Olé olé. Nabídl jsem ji kapele Lucie, a pak jsem si ji vzal zpátky. Najednou jsem vůči ní začal být sentimentální. Refrén pochází asi z roku 1977, zbylá část písně vznikla v roce 2002. To je mé největší rozkročení v čase. Dala nám zabrat. Jinak je na desce víc než polovina věcí úplně nových, částečně nahraných živě ve studiu s kapelou. Některé novinky si nechávám na příští album, jenže zase vznikají další písně a ty předchozí stárnou. Člověk si to více uvědomí, když nemá stoprocentní odbytiště.
Vy, autor hudby k hitu Medvídek, nemáte odbytiště?
Texty jsem odmítl psát a o hudbu mi už nikdo rok a tři čtvrtě nezavolal. Já však nechci dělat pro každého.
Jste náročný na partnery?
No to také, ale oni spíš byli nároční na mě. Odmítl jsem po špatných zkušenostech s interprety psát texty na cizí věci. Člověk se přitom také vydá z myšlenek, které pak nemůže použít ve vlastní písni. Rád bych chtěl rovněž studovat klavírní harmonii, abych lépe pochopil, co ta píseň vlastně je. Nějaké základy mám. V dětství a na večerní konzervatoři jsem hrál na klavír a docházel za Harrym Macourkem. Když jsem začal s pianem opět koketovat, zalekl jsem se, začal jsem ztrácet přirozené obraty, kila, která člověk získá léty. Je lepší se hraní věnovat poctivě, a ne se rozmělňovat občasným koukáním do not. Skládání písní je ve Spojených státech velká věda. Navíc tam autor obvykle patří k nějaké organizaci songwriterů, ve které se schází spousta lidí z branže.
Chcete proniknout mezi autory v Americe?
Odtud to nejde, musíte být, pokud možno, v Americe. Díky vydavatelství Warner Chappel se však moje skladba Vázat se, stoupat dostala ke zpěvákovi Meatu Loafovi. Vybíral si mezi třiceti věcmi. Moje píseň na jeho desce není, jinak bych měl už doma smlouvu. Když píšete pro Meat Loafa, který už dnes není hvězdou první velikosti, můžete si přesto vzít zálohu pět až deset tisíc dolarů. Pokud se člověku podaří něco opravdu velkého, přijde si na zajímavou odměnu.
Skládáte písně pro peníze?
Nedělám to kvůli penězům, i když mě autorské honoráře živí. Fabrica Atomica je především věc srdce. Byl bych moc rád, kdyby si lidi mohli desku poslechnout a konfrontovat ji s tím, co říkám. Když pak třeba řeknou: "Poslouchám ji, je fakt skvělá", je to pro mě největší odměna. Teď už se na hotovou desku dívám jako na historii. Nejhezčí, ale i nejnamáhavější čas je ten, kdy album vzniká. Když je hotové, písně žijí vlastním životem a člověk se potřebuje chytat dalšího stébla, vydat se dál.
Už se chytáte?
Už jsem se chytal. Když jsme měli pauzy v natáčení, napsal jsem si pár věcí na další album.
Vystupujete také s kapelou Jazz Q. Myslíte, že vaše hraní má nějaký vývoj?
Určitě. Kapela má chuť do hraní, improvizuje, některá místa jsou na koncertech neopakovatelná a muzikanti jsou úžasní. Měli bychom se Jazz Q víc věnovat. Je škoda, že šéf skupiny Martin Kratochvíl má takovou spoustu jiných aktivit.
A co brání vzkříšení kapely Marsyas, ve které jste působil před emigrací?
Začali jsme loni zkoušet a poté se Zuzana Michnová na celé léto vypařila. Chtěli jsme něco udělat po premiéře filmu Pupendo, ve kterém zní mimo jiné naše píseň Zmrzlinář. Nakonec jsem tam hrál s večírkovou skupinou Lipary. Ale teď mi stačí dění okolo CD Fabrica Atomica a Jazz Q, případně hostování ve folkově orientovaném projektu Jiřího Bílého. To je pěkné rozpětí: rock, jazz a folk. Další reinkarnace Marsyas naráží na nějakou neviditelnou zeď. Na hudbě se musí pracovat, skládat nové věci, a tak to Zuzana bohužel zatím nevidí. Není nic horšího než kapela, na kterou se lidi chodí dívat, jestli její členové ještě žijí.
Vy musíte pořád pracovat?
Nemusel bych, ale ze zkušenosti vím, že je to lepší. Nevyplácí se přestávat a vyčkávat. Ono většinou není na co.
|
Fabrica Atomica dokáže vtáhnout do svého vesmíru |
 |
