Zvete si domů návštěvy, pořádáte večírky?
Svěrák: Doma takřka nemám návštěv. Je velká výjimka, když uspořádáme nějaký večírek. To jsme uotázky přelidněnosti, která v naší profesi je. Pořád jsem mezi lidmi, takže instinktivně vyhledávám soukromí.
Uhlíř: Já jsem strašně rád sám se sebou.
Svěrák: I beze mě?
Uhlíř: Samozřejmě. Když dělám muziku, tak bys mi do toho kafral.
Spíše bych čekala, že jeden bez druhého den nevydržíte...
Svěrák: My se nescházíme ani tak často, jak bychom měli. Většina písniček vznikla po telefonu.
Jak mohou vznikat písničky po telefonu?
Svěrák: Melodie slyším prvně do mobilu. Je to takový proces: udělám pár textů, musejí být aspoň tři, abych takzvaně rozdělal barvy...
Uhlíř: No, to nemá cenu, když je jich míň.
Svěrák: Pak vím, že mi bude drnčet mobil. A neustále: Poslouchej, co takhle? Nejsem spokojený. Za půl hodiny: Co bys říkal tomuhle? Tak se písnička líhne.
Co když se neshodnete?
Uhlíř: Máme zásadu, že nepustíme věc, se kterou nesouhlasíme oba.
Kdo častěji ustoupí?
Svěrák: Při písničce Chválím tě, Země má, jsme se málem rozešli. To jsme se tak pohádali! Mně se strašně líbila melodie, jemu se text, který jsem udělal, nelíbil. Tak dlouho vzdoroval, až jsem napsal jiný, ale pořád myslím, že ten původní byl lepší. Já jsem ustoupil.
Počkejte, to je zajímavé. Proč se vám ten text nelíbil?
Uhlíř: To byla technická potíž. Většinou je napřed text a pak dělám hudbu. V tomto případě byla muzika, která má samé dlouhé tóny. Dal mi text, který se mi líbil, až bych plakal. Ale nebyly tam dlouhé slabiky. Na tom jsme se tak pohádali, že jsem mu dokonce napsal dopis: Při plném vědomí a za střízlivého stavu jsi přijal melodii, která má samé dlouhé tóny, tudíž tam musíš dát dlouhé slabiky.
Svěrák: Bylo to neprůchodné. Pokryl jsem to pak dlouhými, ale to vás nutí k tomu, že tam dáte slova, která byste tam nedala.
Nejsem si jista, jestli tuhle vaši tvůrčí trýzeň je hudební laik jako já schopen pochopit...
Uhlíř: Prostě je tam melodie týtýtý... A Zdeněk měl slova: Máš závoj z oblaků, káštánků můj. Kaštánek je sice krásné slovo, ale neříkáte ho dlouze. Tak tam nakonec dal: Máš závoj z oblaků, bílých jak sníh.
Svěrák: A jsme u banalit. Je to sice dlouhé, ale není to kaštánek.
Uhlíř: Ale uznáváš, že by to nešlo?
Svěrák: Ale šlo.
Jak na děti? Nešišlat!
Jaroslav Uhlíř Složil zhruba pět set písniček. Okolo čtyř set jich vzniklo ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem a jsou mezi nimi hity jako Holubí dům. Narodil se 14. září 1945, na konzervatoři vystudoval skladbu a dirigování. Je známý z televizních pořadů Šaráda, Paškál, Hodiny zpěvu. Je podruhé ženatý, má dospělého syna - učitele a třináctiletou dceru. Spolu se Zdeňkem Svěrákem vydávají každé dva roky před Vánocemi cédéčko s písničkami z pořadu Hodiny zpěvu. Teď jim vyšlo sedmé s názvem Zažít krachy nevadí.
Právě vám vyšlo nové cédéčko s písničkami z televizního pořadu Hodina zpěvu. Testujete na svých dětech a vnoučatech, jestli u malých posluchačů vaše texty a hudba zaberou?
Svěrák: Když byla vnoučata malá, tak to bylo jednodušší. Teď je Katce a Kubovi šestnáct, on už má svou kapelu a skládá vlastní věci. Dalším je dvanáct, nejmenší je tříletý... Dobré je, když jim cestou na chalupu pustím nové věci v autě a pak si je někdo z nich na dvorku pohvizduje. Tak to vím, že je to dobré.
Uhlíř: Moje dcera má k naší práci praktický vztah. Pamatuješ, jak jsi jí kdysi poslal knížku? Tenkrát seděla na nočníku, koukala do ní a říkala: Tati, když někdo napíše knihu, dostane za to peníze? Já říkal: No, když je úspěšná, tak dostane peníze. A ona na to: Mami, podej mi tužku a papír.
Teď jste narazil na zásadu, které se prý při skládání držíte: že děti nechtějí být dětmi...
Uhlíř: To si myslíme. Desetiletý kluk už by chtěl chodit za holkama, pivo pít, kouřit...
Pamatujete si, jestli jste to tak jako děti cítili?
Svěrák: Já jsem nesnášel oslovení: Milé děti. Dokonce ani oslovení: Milí mladí přátelé. To když jsem slyšel, tak jsem si říkal: Odkdy já jsem tvůj přítel? Děti chtějí, aby se s nimi jednalo jako s rovnocennou bytostí. Proto také v písničkách nejsme dětští, nejdeme na úroveň jejich slovníku, nežvatláme. Naopak dáváme tam i slova, která děti třeba neznají.
Uhlíř: Prostě se nepitvořit. Když jsem byl malý a nějaká tetička šišlala, byla mi podezřelá. Nešišlat!
Řekněte, víte o nějakém zvyku nebo rituálu, kterým teď vy sami štvete mladší členy své rodiny?
Uhlíř: Jak většinu života vymýšlím melodie, tak si pořád pobrukuju. Dcera Eliška odhalila, že to jsou úplné nesmysly. A vždycky říká: To jsou zase nesmysly.
Svěrák: Když byl Honza malý, jezdil jsem pro něj do školy autem, protože to měl daleko. Tenkrát ho štvalo, že když nastoupil do toho našeho spartaka, chtěl jsem vědět, co si ze školy odnesl. Aby mi řekl aspoň jediný poznatek z dneška. Jakýkoli. On vždycky řekl: Nic. A já na to: To není možné, vždyť jsi tam seděl pět hodin!
Byli jste se někdy podívat na technoparty?
Uhlíř: Elišce je třináct, takže jsem byl na takové její školní diskotéce. Technoparty jsem zatím neabsolvoval.
Svěrák: Byl jsem asi dvakrát na diskotéce, ale musel jsem odejít pro přílišnou decibelovou zátěž. A taky proto, že jsem si tam nebyl schopen s nikým povídat. Já si povídám rád a tam to šlo, jen když jste vyšli na dvorek.
V poslední době je hlasitá hudba v téměř každé restauraci. To vám také vadí?Svěrák: Nám to vadí nesmírně. My jsme povídaví. Když si sedneme na pivo nebo na kafe, je to chvíle pro příhody. Můj kamarád z divadla Petr Brukner říká, že kdyby si otevřel hospodu, dal by hned pod její jméno nápis Bez hudby. Přestože máme hudbu rádi. Nebo právě proto...
Uhlíř: To je hudební smog. Muzika má být to, co člověk dobrovolně chce. V restauraci hrají proti mojí vůli. Je to neúcta k hudbě.
Prý je dokázáno, že při hudebním nářezu hosté v hospodách vypijí více alkoholu. Tak se hostinským nemůžeme divit...
Uhlíř: Tak to ať radši dávají do jídla více soli a pepře.
Jaký je tedy vlastně váš vztah k hospodám?
Uhlíř: Pokud tam není ten kravál, tak mám vztah kladný.
Svěrák: Mám rád restaurace, kde to ještě není tak rozjeté, aby mi nabízeli panáky.
To se stává?
Svěrák: Stává. Bohužel. Je trapné odmítat. Je to gesto přátelství, a to se těžko odmítá.
Někdo by třeba neodmítal. Znamená to, že už máte svoje odpito?
Svěrák: Vás ty hospody nějak zajímají!
Když se řeknou vaše jména, většině lidí se vybaví: to jsou ti hodní vzdělaní pánové, co mají rádi děti. Tak pátrám po vašich temných stránkách.
Svěrák: No tak, celkově, je to vztah kladný. Po představení se těšíme na pivo. Posezení po práci má svou hodnotu a ten přísun tekutiny ve formě piva je přímo nutný, aby se dobře spalo.
Uhlíř: Někdo to má tak, že se musí napít, aby mu to začalo myslet. Mně miligram alkoholu znemožní psaní. Kolikrát jsem dostal nápad, a když jsem vystřízlivěl, viděl jsem, jak strašná to byla blbost.
Film ze supermarketu
Zdeněk Svěrák Textař, herec, spisovatel a scenárista. Narodil se 28. března 1936 v Praze. Vystudoval český jazyk a literaturu na Vysoké škole pedagogické a čtyři roky učil na Žatecku. S Jaroslavem Uhlířem se seznámil, když v šedesátých letech pracoval v Československém rozhlasu. Je spoluzakladatelem legendárního Divadla Járy Cimrmana. Napsal desítky filmových scénářů a stovky hudebních textů, některé pod pseudonymem Emil Synek. Má dceru, která překládá z angličtiny, a syna - úspěšného režiséra. Společně vytvořili filmy Obecná škola, Tmavomodrý svět a Kolja, který získal Oscara.
Jezdíte nakupovat do supermarketů?
Svěrák: Nakupujeme jako farmáři. Jednou za čtrnáct dní tam jedeme na velký nákup,
Proto jsem se ptala. Jak jste daleko?
Svěrák: Napsal jsem verzi číslo čtyři, o které jsem si myslel, že je konečná, a teď mě Honza (jako režisér) ubezpečil, že budu dělat verzi číslo pět. Ale už jich ze mě moc nedostane, protože v únoru se začíná točit.
Budete v tom filmu hrát. Chodíte okukovat zaměstnance obchodních center, abyste věděl, jak na to?
Svěrák: Spíše jsem se v zákulisí vyptával zaměstnanců na jejich příhody. Ale syn se tam nechal zaměstnat...
Uhlíř: Neblázni! Kde?
Svěrák: Na Lhotce, v Albertu. Prošel všechna oddělení od lahví po zeleninu, aby věděl, jak to tam chodí. Byl utajený, ale pak se nějak provalilo, že není příručí, ale pan režisér. Já si to nemohl dovolit. S tím svým obličejem bych budil pozornost.
Supermarkety jsou pro mnohé symbol moderního životního stylu, pro jiné představují globalizační zlo... Film Vratné láhve bude o tom?
Svěrák: Hlavně bude o člověku, který nechce přestat pracovat, protože si nedovede představit, že nastane čas, kdy jeho práce nebude nikomu chybět. Ale bude se týkat i toho, jak je supermarket neosobní.
Uhlíř: Já si pamatuji, jak se mi za totáče líbilo, když naši doma vzpomínali na nějakého pana Houšku, který měl koloniál. Když tam přišlo dítě, dostalo od něj bonbon. Já si myslel, že kapitalismus jsou bonbony, že v něm nejsou neosobní socialistické sámošky. A ejhle! Je to stejné. Teď vám pokladní v supermarketu nedá bonbon stejně jako vám ho nedala za totáče.
Svěrák: Já jsem radši chodil do malých krámků. Tam, co bydlím, jsme měli obchůdek s potravinami. Malý, udělaný z garáže. Já jsem ho podporoval. Říkal jsem si: Jak tam nebudeš chodit, zanikne. Ale bylo nás málo, kteří jsme ho podporovali, a zanikl.
Učitelé poslední dobou pozorují takový trend. Chodit za školu, to už neznamená, že se děti poflakují někde po sídlišti nebo za městem, ale po supermarketech. Vaše dcera a vnoučata jejich kouzlu také propadly?
Uhlíř: Je fakt, že Eliška řeší, jestli půjdeme nakupovat tam nebo tam. Samozřejmě to dělá z prospěchářství - čeká, že tam něco dostane. Takže vyhlašuju takzvané beznákupní zóny - ať se do supermarketu jde, ale kupovat se nic nebude.
Svěrák: Moje vnoučata nemají čas se poflakovat, protože jsou přezaměstnaná. Chodí do gymnázií a tam se toho po nich chce hodně. Také chodí na kytaru, na klavír, do keramického kroužku... Nemají čas se nudit.
Jestli si to ale jenom nemyslíte...
Svěrák: Ale to je normální, že si to dospělí tak myslí.
Mluvíte s nimi doma o různých nástrahách? Například o drogách?
Uhlíř: To spolu souvisí. Ten pan Houška z koloniálu věděl, co dítě kupuje. Ale v supermarketech je to každému jedno.
Svěrák: Nástrah je víc, než jsme měli my. Drog se bojím. Bojím se, že jim někdo z mých potomků propadne. U pubertálních vnoučat se asi neubráním tomu, že ochutnají marjánku. Co mají dělat, když je mejdan a někdo to tam přinese. Ale snažím se jim o těch tvrdých říkat taková srozumitelná přirovnání.
Jaká, například?
Svěrák: My třeba máme na chalupě mucholapky. Starobylá, hrozná věc, na které mouchy zoufale bzučí, než umřou. Já dětem říkám, že droga je jako ta mucholapka a že by neměly být jako ty mouchy, blbý. Ty mouchy, které na mucholapku ještě nesedly, vidí, jak se ty přilepené mučí. Přesto lítají kolem a stojí frontu na to, aby taky zhebly. Děti také vidí, co drogy dělají s jejich známými, ale říkají: Já to zkusím, třeba se nepřilepím.
A vy, pánové, máte s drogami nějakou zkušenost?
Uhlíř: My jsme odchováni na alkoholu a kouření.
No právě, není to podobné svinstvo?
Uhlíř: Drogy mění vědomí, psychiku, a to dlouhodobě. Když něco slavíte, máte druhý den kocovinu. Ale drogy, ty ve vás zůstanou napořád. Jsou mnohem zákeřnější a hnusnější.
Svěrák: My máme štěstí, že to vytržení, euforii zažíváme jako odměnu za práci. V divadle a v písničkách máme tolik potěšení... Ale radši pojďme jinam.
Nemáme koho volit
Možná vám tato otázka bude připadat podivná... Ale přemýšleli jste někdy nad tím, čím to, že jste se stali takovými symboly vzdělanosti, laskavosti, až morální autority? Jak se vám to přihodilo?
Uhlíř: To se spíš týká Zdeňka, tohleto...
Svěrák: To se tebe taky týká. Myslím, že hlavní pramen toho je, že děláme v oblasti humoru a líbení. U každé písničky chceme, aby byla veselá a aby se líbila. Může být jakkoli originální a promyšlená, ale když se napoprvé nelíbí, je odepsaná. Věci hezké a legrační jsou potěcha. Proto jdeme po ulici a cizí paní se na nás usměje, jako by s námi kdysi něco hezkého zažila.
Spojili jste svá jména s dobročinností - vybíráním peněz na konto Paraple pro vozíčkáře. Nejedna podobná akce skončila nezdarem nebo přímo aférou. Jak přesvědčujete lidi o tom, že se právě vy nechystáte vybrané peníze zašantročit?Svěrák: Oba děláme pro Paraple a oba víme, že s tím musíme zacházet opatrně. Nesmíme se tím vytahovat a musíme mít za sebou práci v jiné oblasti, abychom na jejím základě mohli propůjčit svůj obličej, hlas a celou osobu té dobré věci. Ten, kdo nám přispívá na Paraple, musí vědět, že to děláme proto, že je to užitečné. Ne proto, abychom se proslavili. Musí vědět, že se proslavujeme jinde.
Když jste s pomocí vozíčkářům začínali, měli jste větší iluze?
Svěrák: Vždycky jsem mile překvapený. Já totiž o svém národě nemám velké iluze, i když vás to možná překvapí...
Překvapí to spíš ty, kteří před volbou prezidenta říkali, že byste na Hradě měl sedět právě vy...
Svěrák: To, že většina národa čte Blesk a dívá se na Novu, není hezké vysvědčení. Proto mě vždycky jako balzám utěší, že lidé během dobročinné akademie na podporu konta Paraple přislíbí určitý obnos a pak ho opravdu pošlou. Mluvím o drobných dárcích. Vždycky, když se ptám, kolik jsme vydělali, říkám, dejte zvlášť zvlášť podniky a drobné dárce.
Proč?
Svěrák: Podniky to dělají, aby tam bylo vidět jejich jméno. Drobní dárci, to je něco jiného. Úžasné je, že lidé, kteří se nedovolají a jejich jméno na obrazovce vůbec neproběhne, peníze stejně pošlou. Letos je to takový skok, že poslali o šest set tisíc víc, než přislíbili. A tak jsme při poslední Dobročinné akademii vybrali milion osm set tisíc korun.
Co vám tak vadí na Nově? Když si v sobotu večer zapnu televizi, mezi estrádou na Nově a v České televizi nevidím žádný rozdíl...
Uhlíř: Česká televize na Novu dotahuje.
Svěrák: Je to program, který se přizpůsobuje vkusu populace. Nic jim není svaté v zájmu sledovanosti. Ať taková televize existuje. Ale velký omyl je, že se po veřejnoprávní televizi chce, aby držela sledovanost stejně jako ta komerční. To je nesmysl. Naopak by měla pozvedat úroveň vkusu a humoru a měla by být postrachem pro politiky. Teď politici veřejnoprávní televizi přinutili, aby si klekla, a pasou se na tom, jak je závislá na jejich rozhodnutí. To musí přestat. Jenže se mi o tom těžko mluví, protože tenhle národ je zhlouplý tím, že si nedovede představit, že člověk může mít ke svému jednání jiný motiv, než jsou peníze.
Nepřeháníte?
Svěrák: Kdykoli hájím Českou televizi, dostávám dopisy na téma: Bojíš se, že přijdeš o prachy...
No dobře, ale jak chcete změnit to, co vás tolik štve? Právě vy, známí lidé, kteří si prací ve prospěch vozíčkářů získali důvěru veřejnosti, přece máte v tomto směru možnosti. Proč jste se na rozdíl od mnohých jiných umělců nepustili do politiky?Uhlíř: To přece není argument říct: Když se vám něco nelíbí, tak jděte do politiky. To je stejné, jako bych řekl: Když se vám nelíbí moje písničky, napište si sami svoje. Dobrý kumštýř přece není automaticky i dobrý politik. Kolik umělců to zkusilo a pak se jim v politice nedařilo. Neuměli to, trápili se. Třeba pana Hrušínského mi bylo v parlamentu přímo líto.
Svěrák: Já se tou otázkou velmi trápím. Co má člověk dělat, když nechce do politiky, protože má rád svou práci a ví, že by se jako politik neosvědčil, ale nemá koho volit? To je otázka!
 Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř s asistentkou iDNES při on-line rozhovoru. |
 Jestli jsme se někdy pohádali? Při písničce Chválím tě, Země má jsme se málem rozešli. |
 Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř |
