Začnu osobně. Někdy v polovině 70. let, jako studentský návštěvník koncertů písničkářského sdružení Šafrán, jsem si od kohosi nahrál undergroundové zpěváky s kytarou Svatopluka Karáska a Charlieho Soukupa, již veřejně vystupovat nemohli, a možná ani nechtěli. První z nich mě oslovil jen některými z písní své evangelické zvěsti, ale "sprostého" Soukupa "sjížděl" jsem bez ustání. Spolu se šafránským Vlastimilem Třešňákem, jehož bolestně vykřikované výpovědi každým dalším měsícem nabíraly na intenzitě (než byl vypuzen do exilu), Soukup souzněl s mými životními pocity, jež nebyly politické, nýbrž jaksi ontogeneticky dané, typické pro ten věk ("Přál bych vám prožít ránu morovou/ pak míň pevně už byste stáli nad vodou/ snad pátý z vás by živý zůstal náhodou/ by rozklad těl svých známých zíral pod nohou"). Bylo to vnímání bez souvislostí. Na umělecký a politický kontext Soukupa a několika dalších autorů v dubnu 1977 upozornil Jan Lopatka ve studii Literatura v katakombách. Lopatkova studie, spolu s portrétními vyznáními Marie Benetkové, Vratislava Brabence a Ivana M. Jirouse, tvoří doprovod k nynější knize Charlieho Soukupa. Svazek Radio, složený z oddílů Básně (čítá jen čtyři kusy) a Texty písní (devětadvacet čísel), koncepčně vychází ze samizdatové podoby v Edici SOS z června 1978. Kniha vrací Soukupa na scénu a žádá zaujmout k němu postoj znovu, v odlišných podmínkách osobních i společenských. Písňové texty v knižní podobě jsou případem samy pro sebe. Odpůrci namítají, že otištěný text musí být - jako pouhý služebný prvek celku - poškozen. Zastánci oponují, že určité texty na papíře vyniknou, neboť interpret a hudba potlačili jejich poetické kvality. Ve sporu neexistuje zaručený vítěz, ale jedna podmínka by měla být splněna: že k dispozici bude i nahrávka, jejíž součástí knižně vydané texty jsou. Jestliže se před listopadem 1989 natěšeně objevilo několik svazků s texty "básníků s kytarou" (ať domácích, či zahraničních), aniž byly nahrávky normálně ke koupi, lze to klidně přičíst všeprostupující nenormálnosti. Ale co se nestalo: pěkný paperback z Torstu trčí tu nejištěn běžně přístupným zvukovým nosičem, ačkoliv Soukupovy písňové verše náležejí k těm, jež na papíře nejsou schopny vydat ze sebe všechny své možnosti. To vůbec nemá být argument proti knižnímu publikování, ale upozornění, že některé dluhy zůstávají povážlivě nesplaceny. Komu se Soukupovy písně usadily v hlavě (ilegálně se zde šířilo exilové album Radio), beztak už je nikdy nepřečte bez ozvěny písničkářova jedinečného podání. Následné soudy proto nemohou nebrat v potaz zpívanou podobu textů. Soukup svádí k tomu být stavěn do kontrastu, jako pravý plebejec, k intelektuálním písničkářům Hutkova, Mertova či Třešňákova střihu. Nepopřeme, že oproti nim je Soukup skoro okamžitě sdělný, je "barbarem" v textech, hře na kytaru, zpěvu. Je to však u něho vědomá volba; jistě tento student i učitel hry na kytaru zvládl víc než dva tři akordy, v nichž "holil" některé písně. A mírou intelektuální úrovně nemůže být jinotajnost, košatost, komplikovanost textů, což je už dost stará, ovšem stále nehezky přehlížená pravda. Soukup není žádný naivistický umělec, stejně jako jimi nebyli či nejsou Hašek, Gellner, Hrabal, Bondy. Ano, Soukup patřil k části generace, která "už úplně strhla artificiální plachtu, jíž by zahalovala svoje komentování světa" (Jirous). Tento krajně obnažený komentář však obsahuje i téměř metafyzicky záhadná místa - ať v převažujících partiích vulgárních či takříkajíc primitivních, tak v momentech zdrženlivějších ("Přitakání vůle k životu/ nezná příčin ani následků/ plození je důvod k zármutku"). Ona téměř záhada, proč ani mocně kumulované vulgarismy, primitivismy a další jazykové hrubosti u Soukupa nepůsobí upachtěně, hrubiánsky, sprostě, má rozklíčovatelnou příčinu. Autorovu ruku nevede cynismus. Pozoruhodnou neprvoplánovost a nejednoznačnost oněch zdánlivě lehce průhledných slov pak ještě násobí autorská interpretace. Jan Lopatka obecně poznamenal, že u Soukupa jde "o poměrně složitý komplex několika vztahů mezi textem, textovým rámcem, ke kterému ironicky odkazuje, a většinou velmi nepřípadně zvolenou melodikou, která svým typem asociuje původně úplně jinou výrazovou i mentální a sociální polohu". Konkrétněji: například Soukupův hlas, jeho bolestné tremolo jde proti rozhodnému, rozzlobenému či ironickému slovníku. Obsah písní je dialogický: propagandisticky deklarovaný ideál se potkává s banální, zvrhlou praxí. "Kameňácké" verše jsou podány nezúčastněně, znaveně. Umělec demaskoval nejen krutou upatlanost, pohodlnou bídu a buranství československé normalizace, ale také všeobecnou, globální konzumentskou pažravost. Radio zůstává dílem v mnoha směrech aktuálním. Až Jaroslav Riedel dokončí sběr materiálu a firma Globus vydá edici všech dostupných nahrávek Charlieho Soukupa, rozhodně nepůjde o antikvární vykopávku.
|
Charlie Soukup: Radio |
|
Jako doslovů bylo použito statí Marie Benetkové, |
|
ediční poznámku napsal Jan Šulc |
|
Torst, Praha 1998, 92 stran, náklad a cena neuvedeny |
