Představení Pink bylo o poznání skromnější a místo v diskokouli se vznášela nad podiem obmotaná sítí.
Proslulá rebelka na sebe nechala čekat osmitisícový dav více než hodinu. Těsně po deváté se objevila na podiu za tónů úvodní skladby 'Cuz I Can z alba I'm Not Dead. V uniformě, černé kšiltovce a slunečních brýlích a její drsňácká image silně připomínala zesnulého frontmana skupiny Queen Freddie Mercuryho.
S čtyřčlennou kapelou, dvěma vokalistkami a třemi tanečnicemi za zády rozjela v Sazka Areně téměř divadelní představení. Během písně Trouble už po jevišti polonahá, s odhaleným vypracovaným břichem.
Když v polovině hodinu a půl trvajícího koncertu zazněla píseň Stupid Girls, její typicky chraplavý hlas ztrácel na intenzitě - celá píseň byla spíš než pěveckým kouskem kabaretním číslem, v němž Pink ostentativně propíchává jedné tanečnici nafouklá ňadra obří injekčí stříkačkou.
Publikum, skládající se převážně z dospívajících dívek, výkony Pink vděčně oplácelo bouřlivými ovacemi. S přehledem zazpívala většinu skladeb ze svého nového alba a přidala i několik bonusů - třeba hitovku What's Up od kapely 4 Non Blondes.
Oproti starším koncertům si zpěvačka odpustila palbu sprostých slov. Chybět ovšem nemohla skladba Dear Mr. President, věnovaná - komu jinému - než Georgi Bushovi. A byť už si člověk u amerických muzikantů na podobná čísla zvykl, mravní kázání z úst "zlobivé" Pink vyznělo dost podivně, až trapně.
K jejímu floutkovství a přímočařé muzice se mnohem víc hodil moment, kdy si utahovala ze člena ostrahy pod podiem a s ohrnutými rty napodobovala jeho znuděný výraz. Škoda, že on sám to jako vtip zřejmě vůbec nepochopil, obzvlášť, když se objevil na obřích projekčních obrazovkách.
Pink se předvedla v mnoha podobách, mezi ty silnější patřil její zpěv za doprovodu akustických nástrojů. Třeba v melancholické písni Nobody Knows jejímu pichlavému hlasu slušel skromný klavírní doprovod, stejně jako při skladbě Family Portrait z jejího přelomového alba M!ssundaztood.
