Picassův svět
Ačkoli knihu Picassův svět napsal historik umění John Finlay, jde o publikaci, jež má ambice oslovit nejširší veřejnost. Ne že by vyprávěla nějaké drby z umělcovy ložnice (jakkoli i tato stránka jeho života byla velmi bohatá), skutečně se zabývá Picassovým uměním a tím, co s ním přímo souvisí. Vykládá to však srozumitelně, názorně a za pomoci mnoha ilustrací. Velkou část textu ostatně tvoří rozšířené popisky u reprodukcí a fotografií.
Génius, či mazal?
“Umělec, který byl v různých obdobích veleben či zatracován, je vnímán jako génius, bohém, agent provokatér, konformista, klasicista, primitivista, šaman, surrealista, disident, matador, básník, komunista, podvodník, a dokonce napodobovatel svých vlastních děl,“ vyjmenovává Finlay úvodem.
Pablo Picasso: Avignonské slečny (1907)
Pablo Picasso: Zátiší s kytarou (1921)
To je „výkop“, v němž si svoji definici Picassa najde skutečně každý. Jeden, který smeká před jeho zásadním stylotvorným přínosem modernímu umění, i druhý, jenž jej považuje za mazala a „užitečného idiota“ levicových totalitních režimů. Jako obvykle, pravda je všude a nikde.
Kdo však onu bezmála dvousetstránkovou kvalitně vytištěnou (ale hůře přeloženou a zredigovanou) knihu velkého formátu alespoň pečlivě prolistuje, musí přinejmenším ocenit Picassův stálý vývoj a jeho dobývání prázdných, ale i jinými obsazených uměleckých území.
Variace na Snídani v trávě
A ten, pro koho je část Picassova díla nestravitelná, což se zpravidla týká jeho kubistických obrazů, zde najde klíč k jejich čtení v reakci na Cézannovu tvorbu a také mnoho dalších malířových tvůrčích období, která by jej měla šanci oslovit.
Pablo Picasso: Věda a milosrdenství (1897)
Mezi největší zajímavosti patří zpřístupnění úplných Picassových začátků, kdy se věnoval zcela realistické malbě, nebo inspirace otcem Josém Ruizem Blaskem, malířem, který se zabýval zpodobováním holubů, což mělo o mnoho desetiletí později patrně zásadní vliv na Picassovo ztvárnění mírového symbolu coby holubice.
Autor se také výrazně zaobírá uměleckým kvasem v Paříži desátých a dvacátých let minulého století, malířovým přátelstvím s literáty Apollinairem a Cocteauem a inspirací divadlem, ať už jím byla tradice commedie dell’ arte, nebo ruský balet.
Edouard Manet: Snídaně v trávě (1863)
Pablo Picasso: Snídaně v trávě podle Maneta (1962)
K mimořádně zajímavým pasážím pak patří odkazy, ilustrované příslušnými reprodukcemi, mezi Picassovou tvorbou a klasickými výtvarnými díly, ať už šlo o přiznané a často záměrně provokativní variace, jako v případě Manetovy Snídaně v trávě, anebo nepřímé inspirace jako u slavných Avignonských slečen údajně u Boticelliho.
