Picassův svět
Ačkoli knihu Picassův svět napsal historik umění John Finlay, jde o publikaci, jež má ambice oslovit nejširší veřejnost. Ne že by vyprávěla nějaké drby z umělcovy ložnice (jakkoli i tato stránka jeho života byla velmi bohatá), skutečně se zabývá Picassovým uměním a tím, co s ním přímo souvisí. Vykládá to však srozumitelně, názorně a za pomoci mnoha ilustrací. Velkou část textu ostatně tvoří rozšířené popisky u reprodukcí a fotografií.
Génius, či mazal?
“Umělec, který byl v různých obdobích veleben či zatracován, je vnímán jako génius, bohém, agent provokatér, konformista, klasicista, primitivista, šaman, surrealista, disident, matador, básník, komunista, podvodník, a dokonce napodobovatel svých vlastních děl,“ vyjmenovává Finlay úvodem.
To je „výkop“, v němž si svoji definici Picassa najde skutečně každý. Jeden, který smeká před jeho zásadním stylotvorným přínosem modernímu umění, i druhý, jenž jej považuje za mazala a „užitečného idiota“ levicových totalitních režimů. Jako obvykle, pravda je všude a nikde.
Kdo však onu bezmála dvousetstránkovou kvalitně vytištěnou (ale hůře přeloženou a zredigovanou) knihu velkého formátu alespoň pečlivě prolistuje, musí přinejmenším ocenit Picassův stálý vývoj a jeho dobývání prázdných, ale i jinými obsazených uměleckých území.
Variace na Snídani v trávě
A ten, pro koho je část Picassova díla nestravitelná, což se zpravidla týká jeho kubistických obrazů, zde najde klíč k jejich čtení v reakci na Cézannovu tvorbu a také mnoho dalších malířových tvůrčích období, která by jej měla šanci oslovit.
Mezi největší zajímavosti patří zpřístupnění úplných Picassových začátků, kdy se věnoval zcela realistické malbě, nebo inspirace otcem Josém Ruizem Blaskem, malířem, který se zabýval zpodobováním holubů, což mělo o mnoho desetiletí později patrně zásadní vliv na Picassovo ztvárnění mírového symbolu coby holubice.
Autor se také výrazně zaobírá uměleckým kvasem v Paříži desátých a dvacátých let minulého století, malířovým přátelstvím s literáty Apollinairem a Cocteauem a inspirací divadlem, ať už jím byla tradice commedie dell’ arte, nebo ruský balet.
K mimořádně zajímavým pasážím pak patří odkazy, ilustrované příslušnými reprodukcemi, mezi Picassovou tvorbou a klasickými výtvarnými díly, ať už šlo o přiznané a často záměrně provokativní variace, jako v případě Manetovy Snídaně v trávě, anebo nepřímé inspirace jako u slavných Avignonských slečen údajně u Boticelliho.