Jak sám autor připustil v rozhovoru pro list New York Times, Sabbathovo divadlo pro něj znamenalo opravdový návrat k americké látce a hlas protagonisty Mickeyho Sabbatha je po delší době opět americký hlas, jaký dal o pár let později vzniknout proslulé americké trilogii.
Hlas šoustavého mnicha
Počátek 90. let totiž Roth trávil střídavě v Londýně a v Jeruzalémě a věnoval se spíše postmoderním experimentům s identitou (Milostné rozmluvy, Operace Shylock), nebo naopak čisté non-fiction (Odkaz). Až po bouřlivém rozvodu s anglickou herečkou Claire Bloomovou se natrvalo vrátil nejen do Států, ale též k tomu, co recenzent David Louis Edelman s notnou nadsázkou nazval urážením lidí: ať už otevřenými popisy aktů pohlavní zralosti všeho druhu či ostrými výpady proti pokrytectví a vyhraněným projevům politické korektnosti.
. Výběr z RothaPortnoyův komplex – 1969, česky 1992 a 2006 |
Což, jak podotkl přední znalec Rothova díla a vůdčí americký konzervativní kritik Harold Bloom, nikterak nekonvenuje feministickým a multikulturním zájmům ve Stockholmu.
Mickey Sabbath je stárnoucí, leč stále náruživý Žid, jenž sám sebe charakterizuje jako šoustavého mnicha, hlasatele evangelia smilné lásky nebo staré zvíře, čímž připomíná jak Alexe Portnoye po zhruba padesáti letech (Portnoyův komplex), tak Davida Kepeshe na prahu smrti (Umírající zvíře).
Profesně – bez peněz i bez práce – i na konvenčně chápané osobní rovině – bezdětný a nešťastně ženatý – je ztělesněním neúspěchu a jeho jedinou odpovědí na bolest a nespravedlnost světa je potěšení, jaké mu v míře vrchovaté poskytuje především milenka Drenka, bývalá občanka bývalé Jugoslávie. Ta však umírá na rakovinu a zdrcený Mickey se vydává na cestu: do New Yorku, místa své někdejší krátké divadelní slávy, do krajiny dětství a také do vzpomínek.
V různých fraškovitých peripetiích se hrdina pokusí svést několik dalších žen, vymyslí si vlastní epitaf a odhodlává se k sebevraždě. Komické momenty však nepozorovaně přerůstají ve vážnou meditaci o smyslu bytí (je život čirá svoboda, nebo čirá nesvoboda?), navíc je náš satyr obdařen neobyčejnou výřečností a vtipem.
Jak ostatně podotýká, když se potká s nyní značně movitým přítelem z mládí: "Vzdělaná buržoazie ráda obdivuje někoho, kdo buržoazním okovům unikl." A dle stejné logiky podlehne Sabbathovu kouzlu i čtenář.
Zatímco Drence připadá Amerika stále jako země neomezených možností a nových příležitostí, mladá Němka rovněž se účastnící milostných hrátek dešifruje americký "nablblý hovor" nikoli jako kamarádství, nýbrž jako přetvářku. A jejímu úhlu pohledu se blíží i Sabbath, jehož názory občas koketují s levicovým anarchismem: Kubu za Batisty vnímal jako "jeden obrovský americký nevěstinec a kasino" a odpuzuje ho americký oficiální jazyk, v němž obrat "poslat vzkaz" znamená, že se někde bombarduje.
. Roth v knihovněRecenze a glosy |
Jeho největším nepřítelem je politická korektnost pěstovaná na akademické půdě, kde kdysi vyučoval. Zejména poté, co se provalí jeho avantýra se studentkou, neváhá přiznat, že nenávidí Japonce (nejen že mu za druhé světové války zabili bratra, ale Japonka je i úzkoprsá děkanka), že v lásce zrovna nechová ani studenty, neboť se nedokážou souvisle vyjádřit, a že nevěří v rozklad západní civilizace, jež coby důkaz sebemrskačství prohlásí Othella za nepřípustného, jelikož "zvěčňuje stereotyp černého muže jako násilníka".
Navíc mu nervy drásá "bezduchý gójský humor" manželky navštěvující schůzky Anonymních alkoholiků (organizace, jež si v USA vydobyla až posvátnou úctu) a její snaha podělit se o své prožitky s okolím.
Pokud má jednou větou postihnout chmurnou podstatu současnosti, pak "zemi ovládla užvaněnost tupců", proti níž se zoufale pokouší "najít nit významu, jež by držela pohromadě všechno, co není v televizi".
Měljsem, Bylbych, Mohlbych
Mickey Sabbath je rozporuplná postava: na jedné straně nesnáší tzv. frustrace z dětství, ale zároveň jej pořád deptá ztráta bratra, kterého si jeho žalem ochromená paměť neúměrně idealizuje. (Mimochodem právě ony jímavé vzpomínky na dětství označilo několik amerických židovských autorit za nejpůsobivější části celého románu.)
Nechce ničeho litovat, ale zároveň si slovy "Měljsem, Bylbych, Mohlbych" uvědomuje, co všechno neudělal. A vrací se do Nové Anglie, jako by mu přece jen došel dech. Nezmocňuje se ho tedy plíživě nepřiznaný – a docela sympatický – pocit, že promarnil život?
Naprosto protichůdné jsou reakce na nesčetné erotické pasáže knihy. Zatímco valné většině recenzentů přišly smysluplné mimo jiné proto, že i dnes boří morální zábrany a etická tabu (viz masturbace na hřbitově), třeba britský prozaik Martin Amis ve sbírce esejů Válka proti klišé prohlásil, že ho po chvíli vyprovokovaly k jediné touze – další takové pasáže přeskočit.
K čemuž lze pouze dodat, že i v kontextu Rothovy sexem nabité tvorby je Sabbathovo divadlo něčím výjimečné: chutí milovat se kdykoli, kdekoli a jakkoli totiž Sabbatha předčí žena – jeho "východoevropská" družka. Jedinou vážnější výtkou tudíž zůstává, že na rozdíl od Americké idyly portrétující 60. léta nebo Lidské skvrny řešící rasová dilemata tu Roth nezabudoval žádný širší společenský rozměr.
Místo něj se sice objevuje metafora divadla – Sabbath je bývalý loutkář a tuší, že "hra se chýlí ke konci", ženy v jeho životě byly buď křehké Ofélie, nebo hubaté Mirandy apod., nicméně pronikavé hloubky nedosáhne.
Philip Roth - Sabbathovo divadlo
Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, 412 stran, cena 349 korun.
Hodnocení MF DNES: 90 %
