Letos zjara tam na Velikonočním festivalu zpívala v inscenaci Mozartovy opery Cosi fan tutte po boku Magdaleny Kožené, tuto středu měla ve Velkém sále Mozartea recitál v rámci hlavního letního festivalu.
Zpívala árie Antonia Salieriho, italského skladatele, kterého neblaze proslavila různá literární a dramatická zpracování, nejvíce Formanův film Amadeus.
Co se skutečně odehrálo mezi ním a Mozartem, se už asi přesně nedozvíme. Bartoliová však Salieriho vehementně hájí jako hudebníka, dokonce mu věnovala svůj zatím poslední kompaktní disk.
Vidět "fenomén Bartoli" na vlastní oči v celovečerním samostatném programu je určitě snem leckterého operního milovníka i v Čechách. A právem. Když totiž zpívá Bartoliová, dostaví se u publika zvláštní vytržení.
Její živelný přístup k muzicírování je dar shůry, jinak by nemohla všechny Salieriho árie zpívat s takovou zářivou energií a úplným odevzdáním. Při některých hudebních figurách téměř poskakovala po pódiu.
Posluchač prostě musí zapomenout, že pokud jde o vlastní zvuk, který jí vychází z hrdla, není ho zase tolik, občas je dokonce obalen šelestem, občas do něj pěvkyně míchá různé vzdechy a vzlyky až na hranici manýrismu.
Také se nedá přeslechnout, že v Salieriho hudbě, ač je melodická a temperamentní, se toho příliš mnoho neděje. Scéna z Amadea, v níž Mozart během pár vteřin udělá před zraky císaře Josefa II. ze Salieriho kostrbatého pochodu hit, je velmi výstižná.
Ale to všechno jde stranou. Ohnivá černovlasá krasavice, z níž by diváci očividně šíleli, i kdyby zazpívala pouze stupnici C dur, natož Salieriho, bojovala za svého krajana všemi silami, a ještě stihla vedle zpěvu nenápadně povzbuzovat Freiburský barokní orchestr, který svým odvázaným hraním za protagonistkou nijak nezaostával.
A diváci skutečně šíleli. Nechtěli hvězdu pustit, křičeli, zvedali ruce a mávali jí na rozloučenou. Cecilia také mávala a tloukla si pěstí do srdce. Salcburk zažil učiněné vzývání operního božstva.
