Petra Soukupová: Pod sněhem (obálka)
Blanka, Olga, Kristýna. Různý věk, různé domácí zázemí, různé postoje k životu. Hezké i horší vzpomínky na dětství, i vzájemné animozity. Vycházejí postupně na povrch, jako při tání onoho sněhu, který dal románu název, při společné návštěvě rodičů. Už po cestě se stačí několikrát pohádat a při příjezdu se tísnivá atmosféra ještě násobí zjištěním, že ani rodiče nežijí v idylické procházce růžovým sadem.
To ostatně v knihách Petry Soukupové nikdy nikdo. Porouchané rodinné a osobní vztahy jsou v podstatě základním tématem všech jejích knih: K moři (2007, Cena Jiřího Ortena, nominace na Magnesii Literu a Cenu Josefa Škvoreckého), Zmizet (2009, Kniha roku – Magnesia Litera, nominace na Cenu Josefa Škvoreckého), Marta v roce vetřelce (2011) a nakonec i té předchozí a zároveň první dětské Bertík a čmuchadlo (2014).
Román versus Ulice?
Petra Soukupová s dcerou
Petra Soukupová psala román Pod sněhem skoro rok. „Měla jsem i jinou práci a malé dítě. Bylo to těžší než minulé knihy, ale jen z osobního hlediska. Práce jako taková byla stejná,“ říká spisovatelka. Jako jedna z nejúspěšnějších českých autorek také přiznává, že s rozrůstající se bibliografií cítí trochu větší zodpovědnost. „Ale ne o tolik, aby to nějak ovlivnilo samo psaní,“ dodává.
Je ročník 1982 a vystudovala na FAMU scenáristiku a dramaturgii. Tento obor je také jejím hlavním zdrojem obživy. Podílela se na tvorbě úspěšného sitcomu Comeback a už čtvrtý rok je dramaturgyní každodenního seriálu Ulice televize Nova. Což možná leckterého jejího čtenáře překvapí.
Neboť – může vůbec něco spojovat tak lehký žánr, jakým je nekonečný a poněkud naleštěný seriál na komerční televizi, a vlastně vcelku závažný a nemilosrdný literární obraz rodiny?
Petra Soukupová na akci Hostování v roce 2010
„Vlastně ani ne. Snad jen ty vztahy mezi lidmi,“ říká dvojjediná spisovatelka a dramaturgyně. Ano, dvojjediná. Petra Soukupová rozhodně není schizofrenně rozdělená žena dvojí nesmiřitelné existence: „Nemyslím, že by to byly dvě tváře a ani že Ulice je opak mých knih. To víte, že práce na Ulici je jednodušší než psát knihy. Ale jsou tam zase jiná úskalí.“
Může se zdát, že dramaturgická erudice může být autorce románu dobrým sluhou při spřádání poměrně složitých rodinných vztahů, které román Pod sněhem tvoří. Neboli: zamezí, aby se spisovatelka ve svém textu „ztratila“.
Ona sama však tvrdí opak: „Spíš mám pocit, že mi moje vlastnost dopředu si text hodně rozvrhnout pomáhala dříve při scenáristické a dramaturgické práci.“ K aktuálnímu titulu však ještě vysvětluje: „U téhle knihy jde hodně o proud vědomí, je to často improvizace. Ale jenom dílčí. Pořád jsem věděla, kam chci celek vést.“
Rodina z horší stránky
Postavy všech tří sester, a konec konců i jejich matky Marie, působí natolik prožitě, že čtenáře nemůže nenapadnout, že v každé z nich musí být něco z autorčiny osobní zkušenosti (jakkoli je hledání autobiografických prvků v každé působivé próze vlastně často zneužívané klišé).
Petra Soukupová
„Ve všem, co píšu, je část mě,“ přiznává Petra Soukupová, jedním dechem však dodává: „Ale těžko to může být zkušenost matky tří dětí nebo starého pána. I takovou postavu, myslím, umím napsat. Týká se to spíš drobností, nepíšu o sobě ani o nikom, koho znám. Postavy jsou mixem mnoha lidí plus částečně zcela vymyšlené. Zkušenosti ani zážitky těchto sester nejsou moje, byť jsem třeba zažila někdy něco podobného.“
Vlastně jediná výtka ze strany recenzentů vůči tvorbě Petry Soukupové, a týká se to i románu Pod sněhem, zní, že se děje odehrávají v jakémsi bezčasí. Že se zabývá pouze mezilidskými vztahy v jakési uzavřené množině, že příliš nepouští do svých knih okolní realitu.
„Přijímám tuto výtku zcela, ale vlastně mě to příliš netrápí, protože to dělám záměrně. Nechci psát o společenských problémech současnosti, nebavilo by mě to a neuměla bych to,“ striktně odráží výhrady Soukupová. A jde s pravdou ven, že i ona sama částečně žije v jakési ulitě: „Moc se o společenské dění nezajímám anebo ho záměrně ignoruju.“
Petra Soukupová
Román Pod sněhem rozhodně vidí instituci rodiny z té horší stránky. A autorčině náhledu na svět to bezezbytku odpovídá: „Píšu, jak vidím svět. Možná, že to je trochu přehnané. Jistě existují šťastní lidé, skvělé vztahy a spokojené rodiny. Ale kdyby se nad tím každý zamyslel tím způsobem, jakým se nad tím zamýšlím já, tak by se ukázalo, že to tak hezké není. Nemůžu prostě psát jinak. Bez ohledu na to, že věřím ve štěstí a sama jsem ho mockrát zažila.“
