Jaká to pro vás byla doba, když jste stála v první linii?
Bylo to hodně příjemné. Slavíci byli v té době důležití, protože jste měla jistotu, že budete v sobotu v televizi a budou volat pořadatelé. Ale proti dnešku to není extra rozdíl, protože pro mě byly vždycky nejdůležitější koncerty. A já mám i po pětačtyřiceti letech plné sály a baví mě to čím dál víc.
I vy jste však zažila v 90. letech ústup ze slávy.
Bylo to nepříjemné, ale logické. Vtrhla sem do té doby zakázaná muzika a všichni jí byli okouzleni. V té době producent Adam Novák přivezl do Česka Bídníky a já byla pyšná na to, že jsem součástí souboru, který otevřel muzikálovou bránu. Vlítla jsem do muzikálů a odehrála jich nakonec třináct. Časem jsem se ale nasytila a zastesklo se mi po koncertování.
Měla jste obavy z návratu?
Určitě. Čím více práce máte za sebou, tím větší stresy zažíváte. Před Lucernou chytám mrtvičné stavy. Není to na mně vidět, ale uvnitř se dějou hrozný věci.
Z čeho pramení takový strach?
Nevím. Nejdřív máte nervy, jestli bude plno. Pak se může stát milion věcí v produkci. A nakonec je tu zodpovědnost. Mám studený pot na čele a ptám se sama sebe, proč to dělám? Pak ale vylezu na jeviště, Lucerna zařve, ze mě všechno spadne a je to nádhera!
Možná se tolik neví, že máte dvě hudební polohy. Rockovou a klasiku. Koncertujete se symfonickým orchestrem.
To je takový noblesní bonbonek. Nechtěla bych Gershwina zpívat stále, baví mě jednou za čas. Já se na něm rozezpívávám. Je to jiná technika. Kdysi mi ho vybrala další moje sudička, Antonín Matzner (hudební producent a publicista, expert na jazz a dramaturg festivalu Pražské jaro, pozn. red.), když jako správný Žid zvolil autora, kde se neplatí za autorská práva.
Přece jen, jiný způsob zpívání, věděla jste o sobě, že to dáte?
Nejprve jsem vyfasovala kupu elpíček, abych si je naposlouchala. A nejstrašnější na tom je, že posloucháte Ellu Fitzgeraldovou a máte pocit, že je to brnkačka. Teprve když se do toho pustíte, zjistíte, jak to je doopravdy. Ale pro mě to byla hozená rukavice. A zpupně jsem si řekla, že do toho jdu. Rvala jsem se s tím, jen co je pravda, ale výsledek stál za to.
Vždycky jste šla pro sebe dobrým směrem v životě a jdete stále, mám správný pocit?
Já jsem teď v podstatě hrozně spokojená. Ale protože jsem Štír, raději to neříkám, jen si to užívám.
Proč se zdráháte pochválit si své bytí nahlas?
Aby se to nepodělalo. Žiju tak, jak jsem ve dvaceti vůbec netušila, že by to mohlo být. Splnily se mi všechny sny. To, co je dnes, je bonus. Letos budu po skoro půlstoletí na scéně bilancovat. A mám jedinou odpověď: povedlo se to.
Nic z minulosti vám hlavu netíží?
Každý průšvih byl k něčemu dobrý. Nejdůležitější pro mě byla nehoda v 1996. Mohla jsem si za ni sama, jela jsem moc rychle, zabrzdila na štěrku a skončila ve stromě. Měla jsem tři měsíce nechodící sádru, ležela se sešroubovanou nohou doma, a to máte sakra hodně času na to, abyste zjistila, že můžete mít úspěchy, jaké chcete, a pak přijde zlomek sekundy a život se vám obrátí vzhůru nohama.
Jsem daleka toho uvažovat o klišé, soudě podle tónu a výrazu víte přesně, co se rozplynulo.
To si pište. Bylo zajímavé a poučné sledovat, jak se někteří „přátelé“ ztratili. Zůstali mi ti, na které se můžu spolehnout. Taky jsem si jich začala víc vážit. Srovnala jsem si priority. Snažím se užívat si život a nenechat se nasírat.
Celý rozhovor najdete v letním dvojčísle týdeníku Téma.
