Petr Tyc byl v zajetí tří choreografů

Jeden z nejvýraznějších současných českých choreografů, Petr Tyc, se v poslední době vrátil k interpretační práci. Po Čtyřech biblických tancích na hudbu Petra Ebena a Pohybech a nehybnostech, projektu vytvořeném ve spolupráci s Američankou Viktorií Marks, vystupuje nyní jako sólový tanečník ve večeru Znásobeně sám; skládá se z prací Niny Vangeli, Petra Zusky a Simone Sandroniho.
Obsahem choreografie Niny Vangeli s názvem Tři české lidové tance je to, co tvoří z jistého pohledu naše kulturní zázemí: židovství, árijství a rasismus zaměřený proti Romům. Veškeré jevištní práce této choreografky, režisérky a divadelní teoretičky, ať je to opera, činohra nebo tanec, jsou plné dynamické divadelnosti, jsou angažované, výtvarné, emotivní, burcující, citlivě reagují na společenský pohyb, změny kulturního prostředí a v době všeobecné relativizace vyhlašují poplach, nutí zastavit se a přemýšlet. Tanec první, zvaný Starodávný, vystavěný na hudbu klezmer, má v podtitulu věnování Georgesovi Sorosovi. Svatební - na hudbu Roberta Schumana a Beethovena - je o árijské krutosti, jež postřednictvím historie stále působí na české podvědomí. Ukolébavka pak vypráví příběh o malém útlém chlapci, který si ve snu navléká boxerské rukavice. Tento krátký příběh je věnován Tiboru Danihelovi, oběti xenofobie. Choreografie Vangeli nejsou v pravém slova smyslu něčím, co se tělo tanečníka učí nazpaměť. S jejich autorkou může spolupracovat jen ten, kdo s ní dokáže zapříst rozhovor a svého těla používá jako slov a svou duši instruuje jako tělo. Tyc se s tímto nelehkým úkolem vypořádal na úrovni profesionála, který dokáže hledat a procházet i neznámé cesty. V okamžicích, které jsou typické pro práci Vangeli, se nechá poslušně vést a tam, kde si je absolutně jistý svou osobní i profesní zkušeností, rozvíjí a dotváří nabízené.
Choreografie Petra Zusky, nazvaná stejně jako výchozí skladba Valentina Silvestrova - P.S., nejvíce potěší milovníky plnokrevného tance: choreografův cit pro detail a krásu mužského těla, jemuž přizpůsobuje každý pohyb, zmnohonásobila Tycova pohybová inteligence. Zuska zde ukazuje, kdy mu to jde nejlépe; když jej neruší nesourodost tanečníků, příliš velké jeviště, nedostatek času. Tyc je pro Zusku citlivým partnerem a tanečníkova interpretace přesně zapadá do záměrů choreografa.
Naprosto odlišná je choreografie Itala Simone Sandroniho, žijícího v Praze. Nenápadná posedlost - Discrete obsession měla světovou premiéru v říjnu na Festivalu progresivních osobností tanečního divadla a prezentovala i český současný tanec na belgické přehlídce Europalia. Sandroniho práce velice výrazně odkazuje na styl Lenky Flory - je ironická, od počátku vysoko nadsazená, plná odkazů a stylizovaných civilních gest.
Sandroni i Zuska jsou i vynikajícími tanečníky a tyto zkušenosti uplatňují při stavbě choreografie. Vangeli zase těží z bezbřehé invence podpořené vzděláním a schopností uplatňovat umění v souvislostech a hierarchizovat použití archetypů aktuálním způsobem. Tyc dokáže zatančit během jediného večera tři naprosto odlišné choreografie. Není jen interpretem, je osobností, jež přesahuje styl a dokáže ztvárnit paletu představ a názorů.

Petr Tyc: Znásobeně sám Duncan Centre Praha
choreografie	Nina Vangeli, Petr Zuska a Simone Sandroni
scéna	Petr Nikl
kostýmy	Simona Rybáková
Premiéra 18. prosince