Mlýn na mumie
Komisař Durman, něco mezi Nickem Carterem z filmu Adéla ještě nevečeřela a Casanovou, vyšetřuje řádění prvního sériového vraha v dějinách zemí Koruny české. Děje se tak v roce, kdy se roztiká opravený staroměstský orloj, Smetana uvádí Branibory v Čechách, Tyrš vychvaluje prostná.
Vlastenci vedou disputace, nevěstky vrtí zadnicemi, hospodyňky pečou mramorové bábovky, sokolky střílí z luků a dámy se věnují spiritismu. Stančík to přehání. Záměrně šroubuje hyperboly, jeho přirovnání by se dala tesat, jak jsou přitažená za vlasy.
Mlýn na mumiePetr Stančík vyd. Druhé město 2014 |
Jenomže ta přepumpovaná groteska má takové grády, že čtenář hltá příběh, jako se žíznivý Durman vrhá na pivo. Je tu autorem vymyšlená "jelitnice" a "jitrlito", první amfetaminová injekce, daugerrotypie zobrazující surrealistické porno, pivo tak hutné, že by se "jeho chuť dala vrtat nebozezem", rukavičky vyrobené z kůže nebožtíka i honička na střeše jedoucího vlaku.
Stančík uvozuje kapitoly smyšlenými citáty, nabízí aforismy o sexu i alkoholu, Durmanův deník, švitořivou romantickou lásku a bezpočet kulinářských zázraků včetně frikasé z netopýřích prsíček na šalvěji.
Mlýn na mumie čvachtá omastkem z vepřové hlavy pečené zevnitř z lebky, protože její majitel neměl dost velký hrnec. Leskne se tím nejlepším koňakem, klokotá ležákem, nadívá se ježkem pečeným po cikánsku.
Kdo je vrah, není až tak podstatné. Stančík napsal famózní román. Jeho fantazie se přitom drží encyklopedických znalostí historie. Kniha má tak dvojí potenciál. Dostat se mezi díla nominovaná na literární ceny, i stát se bestsellerem.