Petr Hapka brnká na struny života

Žádného jiného muzikanta nezavalili novináři a kolegové tak rozvětvenými poetickými přívlastky: Noční pták. Poslední český bohém. Milenec života. Malíř hudby. Šlechtic z jiného století. A dalšími příměry, některé jsou sotva publikovatelné. Co je na Petru Hapkovi jedinečné? Jeho hudba, samozřejmě. Stovky písniček, některé už zalezly statisícům lidí pod kůži.

Petr Hapka - foto 1 - Petr Hapka | foto: B&M Music

Co je na něm nápadné? Šedivá hříva vlasů a velké ruce s dlouhými prsty nořícími se do kláves jako do vln, v tom není nepodoben Franzi Lisztovi. Zarostlá tvář zbrázděná úvozy zážitků a vášní i hřmotná figura však jsou podobné už zase jen Hapkovi.

Co je na něm znovu a znovu přitažlivé? Celý jeho exteriér. Jeho život obrácený ze světla dne do tmy noci, jeho ženy, majáky jeho dní, které opouští jako vyhořelé svíce. Jeho nekončící avantýry, jeho žonglování s počtem manželek, milenek a někdy i dětí.

Odkud jsem

Narodil jsem se 13. května 1944 na chodbě zemské porodnice v Praze. Maminka už nedoběhla. Otec byl akademický malíř, matka operní pěvkyně. Žil jsem většinou v Praze nebo v Beskydech, kde měl otec rodiče. Jsem několikrát ženatý, mám šest dětí.

Má chvíle naprosté upřímnosti. Vyhrkne všechno, bez rozpaků a zábran, čiší z něho bezvýhradná volnost. Jeho ujišťování o naprosté vnitřní svobodě se nezdá pojednou přepjaté.

Jeho vyprávění, někdy ležérně hospodské, jindy filozoficky hloubavé, je syceno trvalou láskou k mladým ženám i starým věcem, silným motorům i slabým zvířatům.

Ledacos mu jde lehce. Dovedně zvládl hru na mnoho nástrojů - když umíš jeden, naučíš se na všechny - bravurně to umí se ženami, kdož ví, nejsou-li pro něj jen jiným druhem ušlechtilých instrumentů.

Je hbitým hráčem života. Jak si připadá v jeho bludišti? Zřejmě šťastně. Má na to mnoho odpovědí, tady je jedna z nich: "Nejvíc se cítím motorkářem, pak střelcem a potom skladatelem."

Jako dobré manželství

Zkomponoval hudbu k více než stovce filmů, k více než padesáti hrám, a k tomu nespočetně písní. První písničku napsal pro maminku v pěti letech. A rovnou do jejího památníku.

"Napřed jsem si ji zahrál, pak jsem ji napsal do not, už tehdy jsem noty uměl." Jmenovala se Mamička je kočička a složil si k ní vlastní text. Dětskou básničku.

Když si matka, muzikou prosycená natolik, že mnoho muselo zbýt i na syna, pouštěla klasickou hudbu z gramofonových desek, dirigoval s její pletací jehlicí neviditelný orchestr. Písnička pro něj celý život zůstala vnitřním vyznáním.

"Je na ní krásné to, že svým dosahem může být víc než celá opera nebo muzikál nebo celý film. Její síla začíná v textu a hudbou je umocněná, textař musí být kongeniální se skladatelem a pak to navzájem souvisí jako dobré manželství."

Ólé, Hapka ví, co je to dobré manželství? "Samozřejmě. Mám ho neustále ve snech." Volba písničky může trvat deset let nebo deset minut, oboje je u Hapky pravda.

Čím vším jsem byl?

Podle toho, co jsem si napsal na školní sešit - Petr Hapka, hudební skladatel - tak od šesti let skladatelem. Studoval jsem na konzervatoři, hrával jsem po barech a od šestnácti let se živím skladbou.

"Text, který mne upoutá, je, jako když se mi nějaká ženská strašně líbí a mně to tak, že jsem vtipný, že poutám pozornost." Při vší jeho muzikantské plodnosti (ta druhá - šest dětí - má na ni pozitivní vliv) existují dny, kdy nesloží nic.

"Ale vždycky na něco myslím, protože se musím naučit text, já se ho učím zpaměti, abych si ho všude, při jízdě autem, na motocyklu, mohl říkat, než ta melodie přijde."

Text k písničce nebo filmový příběh - to je pro Hapku totéž. Potřebuje k oběma stejný druh imaginace. Na hudbu k filmu má zpravidla tři týdny, to mu stačí. Na požádání dokáže i zázraky.

Jednou přišel do studia a zrovna tam byl zoufalý slovenský režisér, kterému se omluvil skladatel. Zeptal se Hapky, zda by rovnou nemohl hudbu zimprovizovat. "Tak jsem si ten film nechal pustit a ráno to bylo hotové."

S textařem Michalem Horáčkem, po Petru Radovi a Zdeňku Rytířovi jeho třetím, vydali už čtyři alba. Za dvacet let se vzájemně ovlivnili, mají stejné hudební cítění. "Už k sobě patříme. Horáček hledá neustále nové a nové vzrúšo, já nehledám, mně moje vzrúšo stačí."

Alba měla úspěch, žádný ležák, stačí vzpomenout na některá čísla: Levandulová, Štěstí je krásná věc, S cizí ženou v cizím pokoji, Bude mi lehká zem.

Leč někteří hudební kritici si také řekli své: Horáčkovi chybí míra odhadu, co snese písnička, jsou to nablýskané, často evidentně namáhavě vysezené texty... Horáčkovy verše ruší vnitřní prázdnotou... Všechny tyto Hapkovy variace na jediné téma už byly slyšeny... Hapkovo zpívání je směs nonšalantního barového broukání a hospodského halekání.

Pánbůh přilévá

Jak velkou inspirací jsou pro Hapku ženy? Říká, že skládá v podstatě pro ně. "Pro sebe a pro ženy. Je ve mně něco, co se těm ženským líbí, na té muzice myslím."

Píše střízlivý nebo si dá nějakou skleničku? Střízlivý. "Když si dám něco na uvolnění mysli, tak za chvilku začnu dělat na klavíru blbosti a jdu hrát karty s počítačem."

Skládá melodickou hudbu, zapamatovatelné chytlavé melodie, má tisíce nápadů. Je to jen náhodný chemický proces v mozku, nebo spíš dar od Boha? Chvilku uvažuje, jako by nechtěl urazit přírodu a rozházet si toho nahoře.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo

Dost krásných věcí, a že mě jich ještě dost čeká.

Můj nejbližší velký úkol?

Proč velký? Častá krůpěj i kámen prorazí. Mám spoustu malých úkolů, kterými dokážu totéž.

"Je to chemický proces v mozku, do kterého pánbůh něco přikapává ze své flaštičky." Lucie Bílá to jednou řekla podobně: "Dělá jen tehdy, když ho tam nahoře dá pánbůh do zásuvky."

Zeptejte se ho, zda se mu pracuje lépe ve dne, nebo v noci. Odpovědět nemůže, pracuje totiž jenom v noci. Den mu začíná mezi jednou a druhou odpoledne, to se probouzí.

"Ve dne lítají cizí myšlenky vzduchem a já, protože jsem v podstatě anténa jako každý vnímavý člověk, tak jsem přehlcený cizími nápady. A já nemohu být svobodný, poněvadž abych se uvedl do stavu, kdy mohu psát hudbu, tak to trvá nejméně půl hodiny a do toho zazvoní telefon nebo se odehraje něco příšerného. Kdežto v noci lidé spí, myšlenky nelítají, je volno, já mám celý prostor pro sebe a mohu psát."

Dřímota jej schvacuje, teď má údobí mezi pátou a šestou hodinou ranní, za svítání. "Chvilku si povídám s kočkama, pohladím jim koťata a to mě uspí."

Občas vypustí mlhu

Poslední spolehlivé číslo z jeho životopisu: má šest dětí, tři dcery, tři syny. V některých rozhovorech tvrdí: každé s jinou ženou. Není to tak. Mlžil jsem, přiznává, dětí je šest, ale s pěti ženami.

Jak rozumět ženám? Takovou radu by muži od kapacity typu Hapky dozajista uvítali. "Já si pamatuju, že jsem jednou v Londýně našel malinkou knížtičku Co víme o ženách, byla zabalená v pevném papíru. Stála libru, to bylo před třiceti lety a já jsem ji obětoval. Otevřel jsem knihu a byly to čisté papíry. Takže to je taky odpověď."

Jenže kdyby jednou napsal o sobě knihu, měla by třeba dvě stě, tři sta stran, chyběla by na některé z nich nějaká žena? Pokorně, s láskou a s jakýmsi díkůvzdáním Hapka prohlašuje: "Ne, byly by na všech stranách. Všude. Začala to samozřejmě matka, pak to byly milenky, ženy, pak to jsou dcery a jednou to budou vnučky. Budu mít krásný stáří."

S bývalými manželkami a přítelkyněmi války nevede. Rozchází se tak, aby se mohl občas zastavit na oběd, prohlásila jedna z nich. Na soužití s ženami si vymyslel hodně bonmotů, dopřejme si aspoň tenhle: "Myslím, že pocit, když člověk vychází s kyticí z radnice, se zdaleka nevyrovná pocitu, když vychází ze soudní síně s čistou občankou."

V řadě šesti dětí je mezi první Markétou a posledním Kašparem rozdíl třiadvacet let. Trochu furiantsky oznamuje: "Doufám, že Kašpar nebude poslední." Svým synům dává jméno po sobě, dcerám ne. "Stejně se jednou vdají a dostanou cizí jméno. Kluci moje jméno mají. Ať se množím."

Je lepší v baru začít než skončit

Novináři už mnohokrát představili jeho rolls-royce, jeho jaguara, a také stroj na dvou kolech, Harley-Davidsona. Na něm lze Hapku spatřit téměř denně, jak na něm přijíždí ke své oblíbené kavárně Dolce Vita na Starém Městě pražském.

Pomineme-li hudbu, neboť v ní dýchá a žije - bez frází - on sám, jsou největším jeho zalíbením ženy a motory. V takovém hájemství není zrovna radno se pohybovat bez peněz. Jednou řekne, že úplně největší inspirací je, když člověk nemá prachy, a podruhé řekne, že peníze nejsou inspirací k ničemu. Tak jak to je, pane Hapko?

"Když nemám prachy a mám před sebou práci, tak ji chci mít co nejdříve vyřízenou, abych ty peníze zase měl. Poněvadž moje mašinky žerou dost peněz a moje ženy chtějí alimenty. Prohlásil už také, že ženy nelze udržet bez peněz. Nemyslí si to stále, jen tehdy, když je zkroušený nějakou zlou zkušeností.

"Já se ale rychle vzpamatovávám. Jsou doby, kdy se mění celé duševní vybavení." Studoval na konzervatoři violu, zpěv, poté herectví, nic nedokončil. Hrával v barech - "je lepší v baru začít než skončit" - byl i hercem a dirigentem v Divadle za branou. Jeho politické zájmy jsou zcela nulové, uchovává si v sobě něco, čemu říká vnitřní svoboda.

"Ta je v něčem jiném, než že moje tělo někam může jít. Vnitřní svobodou můžou být obdařeni i vězňové." Nakonec se stal mediálně nejsledovanějším hudebním skladatelem. Také proto, že je noční pták. Poslední český bohém. Milenec života. Malíř hudby. Šlechtic z jiného století. Ale to už je psáno nahoře. A všichni to vědí.