Psával „veselé písně o smrti“, jak sám říkal. To se nyní změnilo. Na nové desce Na stanici polární Petr Fiala svým fanouškům vzkazuje s takřka lennonovskou naléhavostí: Vše, co potřebuješ, je láska. „Je to autobiografická deska,“ dodává.
* Život vás hodně ovlivňuje v tom, jaké písničky píšete?
Takhle to fungovalo vždy, i když jsem zpíval „svět je jen hodinový hotel a můj pokoj je studený a prázdný“. Ovlivňoval mě můj život, o kterém jsem psal v depresivních písničkách. Byl jsem v prdeli, tak jsem o tom zpíval.
* Už nejste v ..., už je to pryč?
Všechno, co jsem dělal předtím, jsem dal do krabic a strčil je do sklepa. Z úcty ke své práci jsem to nenasypal do kontejneru, ale nechal to uložené. Abych viděl, jak jsem na tom byl. Myslím, že některé z těch reflexí budu potřebovat. Kdybych začal zlobit nebo mi bylo něco málo.
* Abyste to využil jako banku nápadů?
Ne, to ne. Jako odstrašující příklad.
* Nyní zpíváte: „A mě zachránila jedna podivuhodná víla, čuměl jsem jako blázen, jak může být na světě blaze.“ Hlavním motivem, který prosvítil snad všechny nové písně, byla tedy láska?
Ano, díky ní se také musím sám změnit. Nemusím být věčně naštvaný, ale mohu se trochu usmívat. Je to autobiografická deska. Posluchačům předhazuji příběh chlapíka, kterému bylo jedno, jestli se mu daří, nebo nedaří. Vždycky si dokázal něco namluvit. Byl jsem jako narkoman, který každému tvrdí, že má všechno pod kontrolou. Nechal jsem za sebou velkou spoušť hlavně ve vztazích. Musím to napravovat, ale myslím, že to zvládnu. Musím zlepšit vztahy i s kapelou. Říkali mi černá díra. To se člověk dozví až potom, když se trochu změní.
* Nebojíte se, že budete nudnější? Jako Mirek Dušín?
Ne. Chápu, že je zajímavější, když někdo vede ultra ujetý úchylný život, plný strastiplných událostí. To je možná na první pohled zajímavější, než když člověk řekne, že ho baví snídat se ženou a dětmi. Ale když člověk umí dobře popsat takovou snídani s dětmi, může to být velká prdel! Nechci lidi nudit, prudit, ani jim kázat. Nejsem žádný génius a není všechno jenom světlé. Ale už jsem se i nudil ve své šarži skeptika, který všechno pouze paroduje. Samozřejmě ironie a humoru se nevzdávám. Naopak teď, když nemám zatemněnou mysl a chodím po ulicích, tak zírám, tolik témat jsem v životě neviděl.
* Mňága a Žďorp se dala dohromady v roce 1987, jak to, že jste loni neoslavovali dvacáté výročí?
Chtěli jsme vydat nějaké DVD s archivními snímky, spíš pro fanoušky, ale pak jsem zjistil, že máme napsaných hodně písniček. Vykašlali jsme se na důchodcovské poskakování kolem dvaceti let. Řekli jsme si: pojďme dělat normálně desky jednu za druhou. Nebuďme jako kapely, které se během kariéry čtyřikrát rozpadnou a několikrát jedou poslední turné. Pak vydávají alba po patnácti dvaceti letech. Pro mě to nic neznamená.
* Čím jste se stali? Klasiky, veterány?
Jsme kapela, která stále existuje. Jsme jakoby na stejném místě. Když tohle řeknu, vím, že pro mě to znamená docela mnoho. Začínali jsme s kapelami MCH Band, Už jsme doma a dalšími, zpočátku jsme s nimi jezdili na koncerty. Tyhle kapely zůstaly mimo hlavní proud, kdežto my jsme jím trochu propluli a pořád proplouváme. Nejsme opravdické popové hvězdy, nejezdíme haly a stadiony, i když jsme to kdysi dělali. Nějak se motáme mezi tím vším. Vlastně je to příjemné. Říkali jsme si se smíchem: „Co nás čeká jiného než trmácení po klubech?“ A může být něco lepšího pro kapelu, kterou nejvíc baví živé koncerty a lidi to stále zajímá? Tím, že se v hraní sami odrážíme, tak to může být pozitivní a upřímné. Takže jsem spokojený.
* Nevadí vám, že se v poslední době neobjevil hit, jako byla vaše starší píseň Výhledově?
Hit dělá omílání písničky v rádiu. A my asi nejsme kapela pro lidi, kteří vybírají hudbu pro současná rádia. Byl bych rád, aby nehráli jen starý Hodinový hotel, Nejlíp jim bylo, Spaste svoje duše nebo Měsíc, aby lidi aspoň viděli, že žijeme. Ale uvědomuji si, kde jsme, a až tak se tím netrápím. Jsme v situaci, ve které jsme byli dejme tomu před první deskou. Divili jsme se, že už druhým rokem hrajeme měsíčně dvacet vyprodaných koncertů a ještě si toho nikdo nevšiml. Říkali jsme: Co budeme dělat? Bubeník vždycky tvrdil: No, budeme hrát dál. Pak jsme měli období, kdy o nás pořád psali a všichni ostatní hudebníci nás pak nesnášeli. Teď zase točíme dobré desky, ale vcelku si toho všimnou jen naši fanoušci, pro média už moc ne existujeme. Ale byl bych blázen, kdybych si stěžoval. Po dvaceti letech se všichni můžeme relativně slušně živit hudbou, kterou si sami vymýšlíme a děláme si ji, jak chceme.
* Zaujala mě nová písnička Dubový taxík. Co znamená?
Je to absurdita o člověku, který spí a zdá se mu, že venku stojí jeho osobní dubový taxík.
