Co vás na husitství mrzí?
Nemám rád kulturní revoluce. Proto nejsem pyšný na husitské obrazoborectví. Jedna věc je odstraňovat relikvie svatých a něco jiného ničit obrazy a knihy, rozmlátit varhany a zapalovat kostelní krovy. To bylo trauma i pro husitské intelektuály, kteří si uvědomovali obrovskou hodnotu zničených věcí. Svatovítskou katedrálu se podařilo zachránit na poslední chvíli. V roce 1421, když se Zikmundova posádka vzdala, ji chtěli husitští radikálové zničit. Nakonec to skončilo jen rozbitím několika soch a shozením plastiky Krista sedícího na oslíku z věže. Pak přišli konšelé i šlechtici a řekli, že takhle tedy ne. Prostí lidé ničili zkrátka i proto, že jim beztrestná destrukce dělala radost. To platí vždycky.
Kvůli krutosti, fanatismu či ničení památek se dnes husité srovnávají třeba s islamisty...
Husité se proti islámu ostře vymezovali. Dokonce svým katolickým protivníkům nadávali, že jsou machometáni. Když se Zikmund Lucemburský roku 1436 ujal vlády i v husitských Čechách, nevěděl, co si počít s táborským polním vojskem.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Fungoval podle Čorneje v Táboře komunismus? Byl Žižka fanatik? A byl Zikmund legitimní český král? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Nakonec ho nasadil k ochraně jižní uherské hranice proti osmanským Turkům. Po prvním vítězství někdejších radikálních husitů nad Turky se rozezněly zvony katolických uherských kostelů, protože i husité byli křesťané. Část Evropy v nich sice pořád viděla heretiky, ale za boj proti Turkům zasloužili uznání. Ostatně slavný projekt „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad byl zdůvodňován společným zájmem evropských panovníků vytlačit Turky z Evropy.
Dají se srovnávat myšlenky husitství a radikálního islámu?
Tuhle otázku dostávám při besedách velice často a považuji ji spíš za pozůstatek ultrakatolického nazírání na husitství. Podstata husitství a islámu je nesrovnatelná.
Když si ale položíme otázku, zda má husitství něco společného se současnými politickými eskapádami, tak odpovídám ano. Jádro husitství tkví v přesvědčení, že právě jeho přívrženci pochopili správný a závazný výklad Božího zákona, tedy absolutní pravdu, která dovede lidstvo ke spasení. Z tohoto reformačního kořene se napájí i současná politika Spojených států včetně té mezinárodní. Povinnost zvěstovat a prosazovat univerzálně platné dobro je pro dědice radikálně reformačních směrů a obecně pro náboženské chápání světa typická.
Jak se husité dívali na největšího Čecha Karla IV.?
Jediná éra, na jejíž velikosti se u nás dodnes všichni shodnou, je právě období vlády Karla IV. Dřív tomu nebylo jinak. Karla se s úctou dovolával i Hus a jeho přívrženci s tím, že za jeho panování bylo v Čechách dobře. Husitství se vlastně rodí i z vědomí kontrastu mezi rozkvětem Českého království Karlovy vlády a průšvihu, do něhož sklouzlo po císařově smrti a který bylo třeba překonat (Českým zemím vládl jeho syn Václav IV., pozn. red.). Karel byl asi i pro většinu husitů typem spravedlivého panovníka, který se stará o zákony, dobro svých poddaných a o prospěch země. Hlava státu se těšila úctě, která v současnosti chybí. Václav IV. ovšem podpořil husovské reformisty, takže to od protistrany schytal.
