Byl jsem překvapený, jak skvěle zpíváte. Nemrzí vás, že jste vnímaný víc jako autor?
Víte, věc se má tak, že jsem vždycky vystupoval. Už když jsem začínal s poezií. Samotným psaním básní se samozřejmě nedalo uživit, takže jsem tohle dělal odjakživa. Když jsem se potom dostal k psaní písní, bylo pro mě vlastně přirozené začít taky sám zpívat. Po deseti letech jsem se rozhodl brát hodiny zpěvu a někdy kolem padesátky jsem začal zpívat skutečně dobře. Teď mi bude pětasedmdesát a mám už taky něco odžito, což se v hlase odráží. Ne každý z mé generace to dokáže, pokud je vůbec ještě naživu.
Jak jste se dostal ke kapele Cream?
Byl jsem velký fanda jazzu a blues. Na jednom pódiu jsem se potkával s kapelou bluesmana Alexise Kornera, kde tehdy hráli i Graham Bond nebo právě Jack Bruce a Ginger Baker. Takže jsem věděl, kdo jsou, a oni věděli, kdo jsem já. Když založili Cream, tak mě přizvali kvůli tomu, že dovedu psát a mám nějaké hudební zkušenosti.
Dokážete říct, co dělá dobrý text dobrým textem?
V podstatě mám rád texty, kde se lidé snaží vyhnout klišé. Občas jako příklad uvádím Neila Younga. Dovede vzít velmi otřepanou frázi. Ta je ve své podstatě silná, ale tu sílu ztratila tím, jak je nadužívaná. A malou změnou jí původní sílu vrátí. A to se snažím dělat taky.
Pete Brown a Miro Žbirka
Když jste kývl na spolupráci se Žbirkou, znal jste jen melodie, jeho ne. Čím vás přesvědčily?
Líbila se mi nálada těch písní. Mirova nahrávka se dobře prodává a já jsem za to rád, ale vždy zdůrazňuji – nedělám práci proto, abych zbohatl.
To je dobrý přístup, nedělat věci primárně pro peníze.
U mě to vážně nefunguje. Párkrát jsem byl v pokušení, ale když do práce nedám srdce, není to ono. Mimochodem hned po živém hraní mě baví produkování desek. Teď pracuju s Kirstie McNally, velmi dobrou dvacetiletou zpěvačkou, která by dost dobře mohla být novou Amy Winehouse. Ona je přirozený muzikant, má cítění pro soul a jazz. S takovými lidmi dělám rád, protože si myslím, že právě takoví by hudební byznys měli dělat.
