Po dobu rekonstrukce byla budova pokrytá pláštěm stylizovaným jako Magrittův obraz Říše světel (L’Empire des lumieres, 1954), který je uvnitř vystaven poprvé spolu se svým "dvojčetem" z roku 1961.
S Georgettou ve výtahu
Bruselské muzeum koupilo několik Magrittových děl už za umělcova života v 50. a 60. letech. Po smrti Magrittovy ženy Georgetty mu připadla další část Magrittových prací.
V současnosti je tak v Magrittově muzeu možné spatřit mimo jiné stěžejní Šeherezádu (Shéhérazade, 1948), Návrat (Le Retour, 1940), Tajného hráče (Le joueur secret, 1927) či Odhalení (Découverte, 1927). A také práce z jeho období nazývaného La Vache (Kráva), které připravil pro svou velkou a skandální pařížskou výstavu po druhé světové válce v době, kdy se rozešel se surrealisty.
Bruselská výstava je koncipovaná velkoryse – plně využila celé pětipatrové budovy včetně výtahu, kde se postupně v jednotlivých patrech za malým průhledem objevuje na pět kusů "nasekaný" portrét nahé Georgetty.
Začíná se v pátém patře, u její hlavy. Kompozice výstavy navíc využívá i nenásilného členění na vnitřní a vnější panely, po obvodu vnějších zdí se odehrává Magrittův život, je možné zde vidět dokumenty, novinové manifesty, jeho ilustrace k básnickým sbírkám souputníků, fotografie.
Po vnitřním obvodu se táhne spirála Magrittových děl počínaje jeho prvními plakáty a abstrakcemi. Z počátku 20. let pochází i další známý portrét Georgetty, s níž se Magritte v roce 1922 oženil.
René MagritteNázory Neumím přemýšlet o okolnostech, které ovlivňují charakter mého díla. Nevěřím na determinismus. Psaná poezie je neviditelná, na rozdíl od té namalované. Může se stát, že se portrét podobá svému modelu. Nicméně je také možné doufat, že se pak model bude snažit podobat svému portrétu. Dnes odpoledne jsem v jasném slunečním svitu zahlédl mladou ženu čekající na tramvaj, její tělo ji doprovázelo. Namalovat ženské tělo jako oblohu je aktem černé magie. Moje malby znamenají svobodu myšlení. Nemám pocit, že na svých obrazech přidávám do světa něco nereálného. Kde jinde bych měl brát to, co do nich dávám, než zase jen ve světě? |
Ve druhém patře visí díla prezentující Magrittův ohlas na druhou světovou válku, díla z už zmíněného provokativního období La Vache, zachycuje se zde i Magrittovo krátké členství v komunistické straně. Závěr výstavy je věnovaný nejznámějším poválečným Magrittům včetně obrazu La Page Blanche (Nepopsaná stránka, 1967), posledního oleje, který před smrtí v srpnu 1967 Magritte namaloval.
Velmi temné ladění výstavních sálů neodrazuje návštěvníky, napomáhá jejich soustředění na vystavená díla a během doby strávené v expozici je tak uzavře do úplně jiného světa. A muzeum Magritta vysílá i vně budovy – po setmění se některá okna (o jejichž existenci návštěvník uvnitř nemá díky jejich zatemnění ani ponětí) rozzáří typickou magrittovsky modrou oblohou s bílými obláčky.
René Magritte je jednou z ikon surrealismu, přestože odmítal psychoanalýzu a vyhýbal se takové interpretaci symboliky ve svých obrazech. Maloval věci, které kolem sebe viděl, jen v posunutých situacích a nečekaných kombinacích. Na tom ostatně stojí i koncepce Magrittova domu na okraji Bruselu, který byl zpřístupněn veřejnosti a kde je možné vidět skutečný krb či schody, které se v jeho dílech objevují.
Toto není dýmka
Expozice v Bruselu nevysvětluje, nepokouší se o srovnání s ostatními surrealisty, návod, jak ji číst, nabízí pouze skrze Magrittovy obrazy a navíc také skrze jeho citáty. Známá formulace Toto není dýmka (Ceci n’est pas une pipe) odkazuje k rozdílu mezi obrazem a skutečností.
V muzeu nevisí dýmka, ale jen obraz dýmky. Do jediného obrazu tak Magritte shrnul to, co mnozí považují za základ evropské mentality – nikdy nenajdeme dokonalý obraz, který se bude shodovat se skutečností.
Magritta samozřejmě postihlo to, co ostatní velikány – reprodukce jeho děl se posílají jako pohlednice, lepí se na stěny, magnetky ve tvaru magrittovské dýmky pokrývají nejednu ledničku. Uprostřed Bruselu je však možné vidět toho pravého Magritta.
Obrazy jsou působivé, přestože ne tak monumentální, jak by čtenář magrittovských monografií čekal. A zdůraznit je třeba jednu zásadní skutečnost, na niž česká muzea umění občas zapomínají či jednoduše nemají prostředky: téměř stejně podstatné jako kvalita vystavených děl je scénář, instalace a architektura výstavy. A to v Magrittově muzeu zvládli na špičkové úrovni.
Magritte Muzeum
Place Royale 1, Brusel, vstupné 8 eur, www.musee-magritte-museum.be
Hodnocení MF DNES: 90 %
