Dagmar Pecková v kabaretu Wanted, který uvedla v Lucerně.

Dagmar Pecková v kabaretu Wanted, který uvedla v Lucerně. | foto:  František Vlček, MAFRA

RECENZE: Pecková baví ve svém kabaretu, ale vypnout operu je těžké

  • 3
Mezzosopranistka Dagmar Pecková byla vždycky tak trochu recesistka, a tak nepřekvapí, že si vyzkoušela kabaret. Její projekt Wanted je v něčem jedinečný, v něčem ovšem sdílí problémy pěveckých hvězd, jež opustí svůj domácí žánr.

Sympatické je, že středobodem svého programu Pecková učinila Kurta Weilla, u nás stále nedoceněného skladatele meziválečné éry, k němuž dle vlastních slov chová velký obdiv.

Weill vycházel z dobové populární hudby, kterou ale zpracoval neobyčejným způsobem a stvořil originální hudební divadlo, mající často silný sociální podtext a strefující se do moci peněz. Hudební náladu putyk, tančíren nebo jarmarečních odrhovaček povýšil díky své vytříbené skladatelské technice na silnou uměleckou větev „vážné“ hudby.

Wanted

65 %

Dagmar Pecková, Jiří Hájek a další

Dirigent Jan Kučera

Režie Michal a Šimon Cabani

Premiéra 12. dubna 2017, Velký sál Lucerny

Pecková a její tvůrčí tým v čele s bratry Cabanovými projekt zasadili do Velkého sálu Lucerny a pojali ho jako jakési populárně naučné pásmo, proložené tanci a zpěvy, jež vybírá některé události z Weillova života, ať už to bylo umělecké partnerství s Bertoltem Brechtem nebo nástup nacismu a útěk do Ameriky.

Kromě jeviště stylizovaného jako bar využili i zadní balkony, na něž se promítají dobové i ilustrační záběry. Až na drobné výjimky se představení vyhýbá pokusům o laciný „aktuální“ humor a drží se základní ideje. Premiéru narušil kolaps jednoho z diváků chvíli před pauzou, takže kvůli čekání na záchranku první polovina skončila předčasně.

Jak rozehrát písně

Serióznímu záměru chybělo vlastně jediné, a to špičkové umělecké provedení. Pecková jakožto dlouholetá operní pěvkyně se – pokud jde o interpretaci Weillovy hudby - logicky hlásí nikoli třeba k jazzovým zpěvákům, ale k jiným operním pěvcům, kteří tento žánr zkusili. Někteří docela úspěšně, třeba mezzosopranistka Anne Sofie von Otterová nebo sopranistka Teresa Stratasová.

Jenže třeba zrovna tyto pěvkyně dokázaly hlas tak nějak přirozeně stáhnout a rozhýbat ho v jiném výrazovém stylu. A právě tohle se Peckové příliš nedaří, ve zpěvu zůstává až příliš operně strnulá, a písně tak ztrácejí individuální obsahy. Ani slov se vlastně nešlo zachytit, třebaže němčina je pro Peckovou druhá mateřština.

Jistě, i písně Gustava Mahlera zpívávala Pecková kdysi po svém, naplno a vášnivě, a byla v tom osobitá, jenže takový Mackie Messer je přeci jen ještě něco jiného... Nejde o to, zazpívat melodii tohoto i dalších songů, ale hlasem ji rozehrát, což nepředvedl ani barytonista Jiří Hájek, který Peckové v představení sekunduje.

Hudební doprovod, který měl na starost dirigent Jan Kučera, obstaral Epoque Quartet a jeho dceřiný Epoque Orchestra, jakož i Miroslav Hloucal Jazz Band. Někdy se ovšem zdálo, že nazvučení není ideální, že hlasy zanikají, ale to se nejspíš dá spravit při reprízách.

Celkový dojem z projektu je spíše rozpačitý, i když spojení charismatu Dagmar Peckové s hudbou Kurta Weilla bude mít jistě divácký efekt.