Turné slibuje „poctivou pódiovou show 21. století“. Co si pod tím představit?
Show bude pojatá tak, jak se dnes velké koncerty ve světě dělají. Nejdůležitější jsou písničky. Pokud je pozvednete vizuální stránkou, v pořádku, opačně by to bylo horší. Vzhledem k tomu, že jedeme jen po zimních stadionech, dáme si záležet, abychom na obrazovkách byli vidět také my. Nejlepší je, když se podíváte do lidí, a i ti vzadu skáčou.
To je pro muzikanty asi nejlepší vyznamenání, ne?
Je to zodpovědnost. My hrajeme jen pop, ale snažíme se ho dělat sakra poctivě a všechna naše turné byla tak dobrá, že lidi už chodí jen na jméno. Vědí, že když přijdou na Team, tak je budeme dvě hodiny bavit. A zjevně to funguje. Dokonce řešíme pár příjemných problémů.
Turné je postavené tak, že nemáme kam přidávat koncerty, a tudíž nemůžeme hrát v jednom městě dvakrát za sebou, i když se první večer vyprodá. Ale řekli jsme si, že které město bude vyprodané první, tam se po původním posledním koncertu ještě vrátíme. No a v Brně už vlastně není co prodávat, tak 13. června uděláme ještě jeden koncert.
Ale zase když se na někoho nedostane, může přijít na další poslední turné...
Pozor, poslední turné, to není reklamní trik! My netušíme, co bude za tři čtyři roky. Je nám přes padesát a máme už v kapele jedno úmrtí. A teď už umírají lidi, které jsem osobně znal. V poslední době až moc kamarádů. Ale pojďme od toho pryč. Podstatná věc – každé naše turné už bude poslední.
Team má nespočet hitů, které zlidověly. Máte nějaký trik, jak je napsat?
Nemám. Každý autor píše písničky tak, jak umí, ale někteří mají možná schopnost napsat něco, co se bude líbit více lidem. Někdy tuším, že by to mohlo zabrat, ale záleží taky hodně na textu. A asi i na štěstí.
V Show Jana Krause jste říkal, že vám dělá problém hrát jen tak, sám s kytarou. Proč?
No, když to po mně někdo chce soukromě, je to jako přijít za tenistou a nutit ho hrát s amatérem. Proč by měl „jen tak“ dělat něco, čím se živí? A já se toho dost nahraju na svých koncertech. Jasně, že doma dětem ukazuju nějaké triky a k hudbě je vedu, ale to je něco jiného.
Team v 80. letech natočil desku v esperantu. Jak jste k tomu přišli?
V roce 1987 jsme vyletěli nahoru a řešili, jak se dostat na Západ. Náš tehdejší manažer byl zarytý esperantista. Oni jsou trochu jako jehovisti. Vědí, že z toho nic nebude, ale jdou za tím. Pro komunisty to bylo neškodné, takže jsme udělali desku v esperantu a vyrazili hrát na tři kongresy v Holandsku, západním Německu a Anglii. Jenže jsme kromě textů ten jazyk nikdo neovládal. Takže jsme pár lidí asi urazili, když se s námi po koncertě chtěli bavit. Jinak po návratu se každý divil, že jsme neemigrovali, protože už o tom po Československu šly fámy.
A to jste neměli v plánu?
Ne, to by byla blbost. Už nám tu nikdo, obrazně řečeno, nestřihal vlasy, a hlavně jsme tu měli rodiny, takže fakt ne.
