"S přibývajícím věkem jsem zahodil mravní relativismus, s nímž se činy omlouvají například těžkým dětstvím nebo dobrými úmysly. Proto jsem rád, že ta hra je možná pro někoho až příliš ostrá," říká.
Hlavní hrdinka v jedné scéně říká, že jí Dubček připadá jako dítě nebo Gándhí. Jaký pohled na něj máte vy?
Hrozně ambivalentní. V roce 1968 mi bylo dvanáct, pražské jaro jsem prožíval hlavně přes své blízké, tatínka, maminku. Jako dítě jsem vnímal výjimečnou atmosféru doby, rádia začala hrát pěkný písničky. Pamatuju si i na slavnou fotografii, jak Dubček skáče do bazénu. 21. srpna jsme byli na chalupě a maminka byla tak naštvaná, že se vrhla na štípání špalků, se kterými by měl potíže silný chlap. S výkřikem "ty kurvy ruský!" popadla sekeru a ty špalky rozsekala. Takže díky invazi jsme měli čím topit. K té době jsem se později vnitřně nevracel, ale když přišla Steigerwaldova nabídka, začal jsem se Dubčekem zaobírat a zařadil si ho do řady deprivantů.
Co tím přesně máte na mysli?
Nejsem historik, neznám všechny souvislosti, takže to vnímám z odstupu a z tohoto pohledu se mi jeví jako deprivant. Ti mívají silné charizma, mohou být inteligentní a vzdělaní. Dovedou moderovat dobu, ale jediný důvod, proč to dělají, jsou oni sami. Jde jim o jejich moc a uspokojení. Lidé jim snadno podléhají.
Přesto se mi zdá, že váš Dubček působí bezbranně až dojemně.
No právě. Četl jsem Bergmannovy paměti, kde se upřímně vyznává z toho, že v mládí obdivoval Hitlera, a jak byl vůdcem kdekdo okouzlen včetně zástupů žen. Vím, že to je ošklivé přirovnání a že jsem asi právě naštval spoustu lidí, ale Dubčeka taky strašně milovali. V případě Hitlera se vyjevily zjevné důkazy, že se spletli. Jenže i u Dubčeka bylo podle mě jasné, že se mýlili. Přitom Dubček v dětství v Sovětském svazu viděl různá zvěrstva, a přesto pořád věřil. To podle mě o něčem svědčí.
Postava ve hře mluví jakousi českoslovenštinou, což připomíná spíš Dubčekova nástupce Gustáva Husáka. Proč?
Zaprvé to tak autor napsal, a pokud si dobře Dubčeka pamatuju z dobových dokumentů, tak také nemluvil úplně čistou slovenštinou.
Jak jste vlastně chtěl postavu uchopit?
Řekl jsem si, že použiju metodu amerických herců, že přesně Dubčeka odpozoruji, okopíruju jeho intonace, gesta. Ostatní mě od toho zrazovali, že to nesmí být dokument, že netočíme film. Tak jsem od toho upustil a žádný konkrétní předobraz tam není, postava vznikla ve fantazii.
Očekáváte, že se třeba ozvou nějací přívrženci s protesty?
Nevím, zatím to vidělo pár lidí, většinou přátel, a ohlasy jsou dobré. S panem Dubčekem jsem se jednou setkal, ale nemluvili jsme spolu: v roce 1989 na tribuně na Letné, kde jsem měl přednést zdravici od herců. Na svůj výstup tam čekal také on. Stále se nakláněl dopředu, jak už už chtěl předstoupit před lidi. To jsem byl na chvíli okouzlen, protože mi vyvstaly pozitivní vzpomínky z dětství. Jenže pak vystoupil, lidi zaburáceli a mne zachvátila deziluze. Proti Václavu Havlovi či Václavovi Malému, kteří tam byli s ním, měl ouřednický, nesrozumitelný slovník funkcionáře. Ikona promluvila a bylo to šílené zklamání.
