Aniž by bylo radno srovnávat dvě naprosto odlišné poetiky, ale i lidské osudy, osobnostní rysy a různé typy talentů (oproti extrovertnímu a organizačně nadanému Jirousovi stojí do sebe uzavřený a jaksi všeobecně múzicky, i na hudbu a výtvarné umění zaměřený Zajíček), jejich kořeny jsou podobné. A také to základní, v jejich poezii na první pohled čitelné: nesvázanost s psanými či nepsanými, každopádně však vždy zbytečnými pravidly, která bývají jen berličkami průměrně nadaných.
To je patrné i z nové Zajíčkovy sbírky Chvění, kterou vydalo nakladatelství Maťa v úhledné řadě Bouře. Po Blakeovi, Skácelovi, Gellnerovi a Rimbaudovi je Zajíček prvním žijícím básníkem, jehož dílo bylo do edice zařazeno. Navíc se nejedná o sbírku "klasickou", jako je Noc s Věstonickou venuší či Opilý koráb, nýbrž novinku.
Chvění je rozděleno na čtyři části, nazvané podle ročních období. "Ten, kdo by čekal, že rozdělení ... bude náznakem jakýchsi tematických bloků, v nichž by třeba 'jarní znovuzrození' vystřídal 'letní žár', po němž by následoval čas 'podzimní melancholie' a 'zimních nálad', byl by nepochybně zklamán," píše v doslovu, nazvaném příznačně Roční doby Pavla Z. - fragmenty reality a strnulý i uplývající čas odborník na podzemní literaturu Martin Machovec.
Pavel Zajíček
"Do sebe naroubované, vklíněné do sebe útržky ČASU. / Jako léta stromů, která zachycují čas. / Stromy přece zaznamenávají čas! / Zaznamenávají to celé v letokruzích. / Tak, jak žije člověk. / Člověk ve svém hledání. / Ano i ne. / Jsem člověk. / Jsem člověk? / Chvěje se to. / CHVĚNÍ." Tak titul sbírky rozklíčoval sám autor v úvodní básni, jakémsi předznamenání.
Sbírka obsahuje básně z roku 2012, ale jsou proloženy i staršími, až z první poloviny 90. let. Prolíná se v nich celé spektrum stylů Zajíčkova rukopisu, od téměř apokalyptických vizí, známých z jeho starších básní, přes lyrické momentky, sebereflexivní průhledy až k hledání poezie v apriorně nebásnických textech. Naznačuje, co v "chvění básníkova času" stálo za zaznamenání.
