Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na chlubení máme maserati, ne politiky, tvrdí autor Českého století

  7:26aktualizováno  9:26
Dvacet kapitol z českých dějin od roku 1918 do současnosti nabízí na pokračování Učebnice českého století, která v pátek poprvé vyjde v MF DNES. Významné události vybral spisovatel a historik Pavel Kosatík, mimo jiné autor televizního seriálu České století.

České století je už za polovinou. Pět dílů jsme viděli, zbývají ještě čtyři. Měl jste zatím víc ohlasů od mladých, nebo starších diváků?
Třeba z webových reakcí to nejde vždycky zjistit, ale podle mě to nějak zasáhlo všechny dospělé generace.

Máte pocit, že takový seriál může mladé lidi přilákat k dějinám?
Já myslím, že se to i stalo. Dost často jsem aspoň četl nebo slyšel, že se na to dívaly celé rodiny a že se pak o tom lidi doma bavili nebo mezi sebou pohádali, což je v pořádku. Víte, někdy se předpokládá, že historie coby celkem vážná věc začne člověka zajímat, až když má za sebou vyblbnutí, údajně někdy okolo třicítky. Dojde mu, že tady opravdu není napořád, a že jestli chce něco dokázat, má na to omezený čas, začne ho tedy zajímat i smysl toho všeho. Asi to tak někdy je, ale není to pravidlo. Dost často se člověk místo očekávané moudrosti zasekne na nějaké polopravdě a na stará kolena pak zuří, že s ním svět jeho předsudky neuznává. Mladší člověk se ještě nutně nezkazil, neobrnil, takže by ten seriál mohl vzít bez ohledu na to, že nežil v době, o které se tam jedná. Já jsem tenkrát taky nežil, a napsal jsem to.

Učebnice českého století

Od pátku 11. dubna vychází v MF DNES seriál Učebnice českého století, který ve dvaceti dílech popisuje mezníky české historie od roku 1918 do současnosti. Pavel Kosatík jako odborný garant vybral tyto události.

  • 11. 4. Vznik republiky (1918)
  • 12. 4. V. sjezd KSČ (1929)
  • 14. 4. Odstoupení Sudet Německu (1938)
  • 15. 4. Vznik protektorátu (1939)
  • 16. 4. Transporty Židů do Terezína (1941)
  • 17. 4. Atentát na Heydricha (1942)
  • 18. 4. Smlouva se SSSR (1943)
  • 19. 4. Květnové povstání v Praze (1945)
  • 22. 4. Odsun Němců (1945)
  • 23. 4. Marshallův plán - Únor ’48 (1947)
  • 24. 4. Poprava Milady Horákové (1950)
  • 25. 4. IV. sjezd spisovatelů (1967)
  • 26. 4. Okupace ČSSR (1968)
  • 28. 4. Jan Palach (1969)
  • 29. 4. Charta 77 (1977)
  • 30. 4. Nobelovka pro J. Seiferta (1984)
  • 2. 5. Sametová revoluce (1989)
  • 3. 5. Privatizace (1990)
  • 5. 5. Vznik České republiky (1993)
  • 6. 5. Vstup do EU (2004)

Vy jste kompletní vzdělání, od základní školy po právnickou fakultu, získal za normalizace. Jak se podle vašich vzpomínek učil dějepis?
Tak, aby vyhovoval vládnoucí straně, takže to dějepis nebyl. Ten má povzbuzovat k samostatnému a původnímu myšlení, ale to byla jedna z posledních věcí, o kterou tenkrát šlo. Dějepis byl další z forem ovládání společnosti. Zvládnutím látky se myslelo, že žák nebo student zopakuje, co mu bylo předepsáno, a tím prokáže svou konformitu. Naučí se poslouchat a už to nikdy nezapomene.

Já si pamatuju, že jsme se hodně učili antiku, středověk, francouzskou revoluci, ale dvacáté století se už bralo zběsilým tempem a například k roku 1968 jsme se snad ani nedostali. Máte stejné zkušenosti?
Mám, ale nejsem si jistý, jestli mi to vlastně až tolik vadilo. Princip byl mluvit jinak venku a jinak doma, což bylo samozřejmě zvlášť pro mladé lidi nebezpečné, protože to z nich dělalo pokrytce. V jedné věci to ale špatné nebylo, a sice v tom, že to člověka vedlo k nezávislosti na institucích. O roce 1968 jsem toho v šestnácti věděl docela dost, protože jsem si během letních prázdnin přečetl plný gauč novin a časopisů z té doby, které můj otec naštěstí nevyhodil. A vím, že jsem měl dost kamarádů, kteří na tom i v malém moravském městě, daleko od Prahy, byli podobně. Kdo chtěl, ten se k informacím sice složitě, ale vždycky nakonec nějak dostal. Problém byl, že ne všichni o informace stáli, ale těm by žádná škola nepomohla.

Mluvíte někdy s dnešními studenty?
V posledních letech s nimi mám zkušenosti jenom autorské, z různých besed a setkání. Ale těch mívám celkem dost, za minulý rok přes stovku. Často tam potkávám mladé lidi schopné využívat netušených možností, které mají, líp, než jsem to kdy uměl já. Zkazí se většinou až později, když jako dospělí badatelé přijmou pravidla grantového systému a začnou vymýšlet pseudotémata, která snadno vydělají peníze.

Jakou nejstarší historickou událost si osobně pamatujete? Srpen 1968? To vám bylo šest let.
Přesně tak, na ten si vzpomínám docela dobře a vůbec na celý rok šedesát osm. Pamatuju si to jako dobu velkého obecného vzrušení. Doma pořád jela televize a v ní i pozdě v noci, což dřív nebývalo, mluvila spousta lidí, všichni naléhavě. O rok dva později z nich zbyl jenom jeden, Gustáv Husák. Dál objížděl továrny a mluvil k lidem všude možně, ale naléhavé už to nebylo.

Fotogalerie

Od kdy jste v dětství věděl, že Sovětský svaz není přítel a bratr, nýbrž okupant?
Tohle bylo trochu zamotanější, oni si podle mě i po srpnu mysleli, že jsou bratři a přátelé, jenomže my to nechápeme. To je ta jejich mentalita, že jsou schopní druhého svým bratrstvím i udusit. Vezměte si dnešní Ukrajinu. Asi ji opět nechtějí v prvním plánu zničit, ale kdyby je ostatní nechali, udělají právě to. Na Rusech bylo i v tom roce 1968 vidět, že si sami se sebou nevědí rady a že si kromě toho imperiálního, a tedy klamného, už nedokážou zformulovat žádný svůj skutečný zájem. Což, bojím se, platí dodnes. Václav Havel několikrát řekl, že Rusové mají dvojí potíž: nejsou si jistí svou identitou a netuší, kde přesně leží hranice jejich země. Proto pro mě vlastně nebyli v první řadě okupanti. Nazývat je tak by znamenalo přijmout v nějaké míře jejich nadřazenost. Ale oni vystupovali spíš jako okupanti-nešťastníci.

20 kapitol z moderních českých dějin Čtěte od pátku 11. dubna

MF DNES v počítači
MF DNES pro iPad a iPhone

Dívám se na dvacet historických událostí, které jste vybral pro projekt MF DNES Učebnice českého století. Musel jste hodně škrtat, než vám jich zbylo požadovaných dvacet, nebo jste naopak přemýšlel, jak dvacítku zaplnit?
Dvacítka není špatné číslo. Dost na to, aby se dala sledovat různá hlediska. Nejenom to politické, které většinou převažuje.

Kdyby těch událostí mělo být jen pět, které by to byly? Co nesmí chybět v české historii za posledních sto let?
Nakonec, při redukci, člověku vždycky zbudou převraty a války. V našem případě tedy plus minus osmičkové roky a snad něco málo k tomu. Ale nefixujme se jen na data. Důležité je spíš to, co nás nad nimi potom napadne a jestli jsou to v něčem zajímavější věci, než byly před lety.

Někde jste nezařadil hlavní událost, ale jinou, která k ní vedla. Například hned u prvního dílu to není 28. říjen 1918, vznik Československa, nýbrž 18. říjen a Washingtonská deklarace. Co vás k tomu vedlo?
Obě data, 18. a 28. říjen 1918, spolu souvisí. Tím prvním vyvrcholila činnost československého exilu, tím druhým se projevili lidi doma. Jedno od druhého nejde oddělit. Z jistého pohledu je Washingtonská deklarace dokonce důležitější, i když je méně známá. Masaryk, který ji psal a s Benešem a Štefánikem podepsal, v ní pojmenoval principy rodícího se státu. Bude to demokratická republika, bude zachovávat ty a ty svobody, Češi a Slováci v ní budou spolupracovat a podobně. Deklarace byla "A", z něhož o čtrnáct dní později v Praze vyplynulo při převratu "B". Podobně je to podle mě třeba i s únorem 1948. Zde bylo tím "A" odmítnutí účasti na Marshallově plánu v červenci 1947. Bez něj je "B", tedy Gottwaldův únorový převrat, nepochopitelné.

Pavel Kosatík

Novinář a spisovatel Pavel Kosatík

Narodil se 13. června 1962. Od roku 1996 je na volné noze. Začal jako spisovatel sci-fi. ČT loni uvedla prvních pět dílů seriálu České století, který napsal. Další čtyři se budou vysílat letos na podzim. První historické události, které si osobně pamatuje, jsou z roku 1968. O historii napsal zatím celkem dvaadvacet knih.

Dvě témata, čtvrtý sjezd spisovatelů a Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta, se týkají literatury. Čím to je, že v totalitním režimu měli spisovatelé a básníci takovou autoritu?
Zase těch psavců s autoritou u nás tolik nebylo, z mnoha oficiálně vydávaných měli lidi spíš srandu. Ale výjimky byly a Seifert je přesně ten případ.

Po celou dobu komunistického režimu bylo kolem něj jakési napětí. A přitom, řeklo by se, pouze básník...
Loni jsem zpracovával korespondenci dochovanou v jeho břevnovské vile ve čtyřiceti krabicích. Seifert dopisy od čtenářů nejenže nevyhazoval, ale podle jeho dcery i na většinu odpovídal. Takže ve výsledku to podává obraz vztahu mezi českým básníkem a jeho čtenářem. Přišlo mi to hodně zajímavé.

Uvedete příklady?
Nešlo jenom o běžné obdivné dopisy, žádosti o autogram a podobně. Velice často to byly dopisy řekněme bilanční. Čtenář Seifertovi často psal: První vaše milostné verše jsem se naučil ve dvacátých letech, recitoval jsem je své dívce, pak jsme se vzali a žijeme spolu dodnes. Když ve třicátých letech umřel T. G. Masaryk, brečel jsem nad vaší sbírkou Osm dní, tam jste promluvil poprvé za nás za všechny. A pak za Mnichova, po něm a za protektorátu jste to udělal ještě mnohokrát, všichni jsme se o vás báli, aby vás Němci za vaši odvahu nezabili. Mysleli jsme na vás, když vás v padesátém roce komunisti zlikvidovali za Píseň o Viktorce. Znovu jsme vaši odvahu obdivovali v roce 1956, když jste na druhém sjezdu spisovatelů mluvil o tvůrčí svobodě a svědomí. A pak v roce 1968 zas, když jste psal proti okupantům. Nebo v lednu 1969, když jste mluvil v televizi po upálení Jana Palacha. A pak, když jste zase nesměl skoro nic vydávat, jsme se přesto radovali, že vás mezi sebou máme. Protože jste v mnoha dobách uměl pojmenovat, co zde máme všichni společného. Podobných dopisů dostal Seifert desítky a možná stovky. Když to čtete, uvědomíte si, jak důležitou roli hrál. To on spojoval lidi v době, kdy toho politika naprosto nebyla schopná.

Když čtu váš přehled, není to veselé čtení: odstoupení Sudet, okupace, konečné řešení, procesy, další okupace, upálení... Přivolávají snad Češi tragické události?
To ne, ale jsme prostě malý národ, takže nám dává zabrat, když se přes nás každou chvíli někdo velký převalí. Ale není to vždycky jenom nevýhoda. My každou chvíli řešíme své přízemní realismy, jak přežít s tím druhým, mocným. Ale je až tak velká rozkoš táhnout s sebou všechny ty mindráky velkého národa a pořád se mučit tím, jestli jsem jednička, nebo jenom dvojka?

Za něco si náš národ může sám. Vyčítáte Čechům něco?
Nevyčítám, ale líbilo by se mi, kdyby zde žilo víc lidí aktivních, kteří se nespokojí s kafráním a snaží se v nových situacích na něco nového přijít.

Kteří politici u nás nejvíc selhali?
Kromě toho T. G. Masaryka v podstatě někdy nějak všichni. Ale zase: kritizováním politiků nejde nic zvláštního získat. Smysl to má, pokud přijdeme na to, jestli bychom na jejich místě dokázali udělat něco lepšího. A pak jsou dvě možnosti: udělat to, nebo mlčet.

Můžeme se naopak některými politiky pochlubit? Dal byste někomu Nobelovu cenu míru?
Nemůžeme a nedal. Na chlubení je maserati.

Ještě k Českému století. Už víte, kdy televize uvede zbývající díly?
Má to být letos na podzim, ale kdy přesně, to netuším, ještě ani není natočený poslední díl o rozpadu federace.

Myslíte si, že některý díl nebo pohled na některé osobnosti naštve některé diváky?
Určitě, to ani nejde, aby si o klíčových událostech mysleli všichni totéž. Svou verzi nikomu nevnucuju a zajímají mě všechny verze cizí, když jsou podložené argumenty.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z natáčení filmu Po strništi bos
RECENZE: Věční kluci i vpád Cimrmana. Po strništi bos, jak to má táta rád

Láskyplnost asi nejlépe vystihuje novinku Jana a Zdeňka Svěrákových Po strništi bos, jež po středeční premiéře vejde do kin. Láskyplnost coby znak scenáristova...  celý článek

Daniel Craig jako James Bond ve filmu Spectre
GLOSA: Nikdy neříkej nikdy, Craigu! Jiní Bondové by mohli vyprávět

Tak dlouho panovaly dohady a zaručené zprávy tajných zdrojů, až finále nakonec zívalo nudou. Ještě v úterý ráno řekl Daniel Craig v rozhlase, že o jeho návratu...  celý článek

Ze sedmé řady seriálu Hra o trůny
Hra o trůny znovu hlásí únik. Tentokrát za ním stojí Španělé

Za poslední týdny se stalo koloritem, že pravidelně přicházejí zprávy o tom, kde zase předčasně unikla nová epizoda seriálového fenoménu Hra o trůny. Tentokrát...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.