Jak uchopit příběh, který se teprve klube z vajíčka fantazie, aby upoutal čtenáře neméně než vypravěče, jehož je podobnou součástí jako plod v lůně? Jak jej vymyslet, aby zaujal ženy i muže, mladé i staré, uvyklé i odvyklé četbě, neboť propadlé televizi? A jak jej vyprávět, má-li šestkrát týdně pokračovat v denním listě, který je čten ráno nebo v poledne nebo večer, v tramvaji či v metru či v kavárně či ve sborovně či v posteli, za střídavého tlaku a proměnlivých nálad?
Pro autora není lepší cesty než uvěřit způsobu, jakým i jemu byly vyprávěny pohádky: začít od začátku a přerušit vždy tam, kde tok líčení slibuje, že nevsákne přes noc do písku zapomnění, ale vypluje z paměti i nazítří, hnán vpřed co nejplnějším zvukem mateřštiny, skládajícím hold její lahodné síle. Zkusme to tedy viribus unitis, spojenými silami píšícího i čtoucích!
Té paní říkali všichni Krásná paní, ne proto, že se otec jmenoval Krása, ale proto, že - byla krásná. Oslnivě krásná na snímcích z mládí, podmanivě krásná na vrcholu let, kdy její půvab jako by zářil dovnitř a odrážel se zpět posílen světlem duše. Byla i moudrá i laskavá; kdo ji poznal, nesl si vzpomínku na ni jako štít mezi lidské zmetky, jichž je na světě rok co rok víc.
Krásná paní se narodila v půli třicátých let dvacátého století na severu Čech ve velkém městě, nazývejme je lehce tajemně M., nad splavnou řekou, říkejme jí z týchž důvodů Ř., v patrovém domě na náměstíčku ve středu ulice, kterou obrostla nová čtvrť. To se tu po první světové válce zabydlovala na někdejší pláni, zvané kvůli božím mukám s Janem z Pomuku odedávna Mukanka, nová šlechta ducha i peněz mluvící dvěma jazyky a věřící trojí vírou Čechů, Němců a Židů.
Otec Krásné paní byl ve třetím koleni praktický lékař, jenž za velké krize mezi válkami opustil s mladičkou chotí rodnou Prahu. V malebném M. nad Ř. zasadil strom, postavil dům a počal Krásnou paní. Ordinaci v přízemí hojně navštěvovali pacienti obou jazyků a všech vyznání z oné čtvrti, jež se pyšnila největším počtem titulů a placením nejvyšších daní. Každý před každým tu smekal klobouk a každá každé vlídně pokynula, i když právě zápolily o nejlepší róbu v módním salonu na hlavním náměstí M.
Konec krásných časů nazrával dlouho, až nastal v jediné říjnové noci roku tisíc devět set třicet osm, kdy M. přestalo patřit republice sedmi národností a vrhlo se v náruč jediné Říše. První odjeli bez vyzvání Židé, jimž stačil osud souvěrců za hranicí. Češi směli zůstat, pokud se vzdají své řeči. Křehká maminka Krásné paní milovala i řeč i M.; vyhnání do Prahy dlouho nepřežila.
Brzy po válce se Krásná paní vrátila s otcem zpět. Dům se podobal znásilněné ženě, jak byl cítit dechem násilníků prznících jej téměř sedm let. Do čtvrti se nevrátili Židé ani Němci, jejich domky a vilky obsadil vítězný český lid. Jeho vyslanci se párkrát vyměnili, než odvezli vše, co mělo cenu. Pak začal městu M. zas normální čas.
Praví usedlíci v něm usedali, jak jim dovolil zvolna kříšený průmyslový i říční ruch. Ordinaci plnila odlišná klientela s týmiž bolestmi. Pak se lid rozhodl dát si vládnout jedinou stranou. Ta proměnila soukromé praxe ve zdravotní střediska a sem vyslala mladého gynekologa, aby otce střežil. Byl však komunista věřící ideálům a schopný lékař, získal si důvěru předchůdce i srdce Krásné paní, přestože se z kádrových důvodů směla stát jen zdravotní sestrou.
Čas předbíhal vlny v řece Ř., odplavil šibenice, rozpačitou obrodu i omamné jaro nadějí, jež se ukázaly být plané. Jedné srpnové noci tak děsně zaběsnily tanky, že Krásná paní křehká po matce potratila. Její muž přišel o dítě i ideály, ale nechtěl ztratit víc, takže je vyměnil za funkci v upadlé straně, z níž vylučoval bývalé soudruhy. Krásná paní proto brzy přesídlila z přízemí nahoru k otci, který unikl zeti do předčasné penze, a když i ji zachránila vrozená srdeční vada, vykoupila z útulku papouška, jemuž po desetiletích umřel pán. Manžel se bez ní a ideálů dole upil. Jeho noví soudruzi středisko zavřeli.
Když na hlavním náměstí v M. dozvonil vítězný Listopad klíči a lid se odebral budovat kapitalismus, byly otci vráceny i dva nízké činžovní domy na konci ulice, které před válkou koupil jako dceřino věno. Teď jí chtěl po letech nouze osladit život, do něhož nevstoupil další muž. Bývalý režim s nimi měl jakýsi záměr, který neujasnil čtyřicet let; když vymřel poslední nájemník, nechal je téměř spadnout. I za trosky však dostal otec dost, aby směl s vědomím, že Krásnou paní zajistil, pokojně umřít, což stihl do roka a dne.
Předtím jí dal ještě přestavět ordinaci v jídelní kuchyň, aby nemusela později tak často do schodů, a rozšířit spodní byt, aby jej mohla pronajímat. Brzy po jeho smrti se tam nastěhoval pan Hedvábný, rozvedený profesor, který kdysi, když jeho latina upadla v nemilost, učil Krásnou paní ruštině. Nechtěla být jedinou lidskou bytostí v domě, a že jí nehrozila bída, vzala ho na byt skoro za rukypolíbení.
Nové tisíciletí s třeskem změnilo starý řád. Majitel spadlých domů je prodal desetkrát dráž obci, která tiše stavěla, až se náhle pochlubila holobyty pro občany zvané Ne-Při-Způsobiví. Brzy se tam usídlily tři desítky rodin, na něž musel doma padat strop, neboť žily dnem i nocí pod širým nebem. Sem doléhal halas hlasů a rámus rádií naštěstí jen při severním větru, jenž vál zřídka. Byly to však tamtamy, které zdaleka svolávaly spřízněné duše.
Netrvalo dlouho a český manželský pár, jenž na náměstíčku zprivatizoval Potraviny, byl vystřídán hejnem lidiček s šikmýma očima; štít nechali, ale za rok si koupili i vedlejší dům, odkud a kam chodili další malí lidé s velkými kufry. Penzion, kde před válkou nocovali turisté a po ní svobodní úředníci obce, se stal nocležnou Ukrajinců budujících čističku. V bývalé lékárně začal nabízet kebab Bosňák. Z božích muk zmizel svatý Jan a zloděj v nich zanechal svou vizitku smradu.
Pak nastal onen první jarní den, v němž započne náš příběh, kdy Krásná paní hledíc z okna s úlekem poznala, že tu znovu a tentokrát neodvratně umírá její svět.
