Proslulý brazilský autor Paulo Coelho (1947) poskytl českým médiím k uvedení překladu svého nového románu Čarodějka z Portobella jediný rozhovor. Vznikal elektronicky a Coelho odpověděl poctivě a až nečekaně rychle.
Jaksi však vynechal odpověď na tu nejméně příjemnou otázku týkající se kritiků a jejich výtek - že jeho knížky jsou stálou variací poutnictví. Novinka Čarodějka z Portobella je příběhem silné rumunské ženy Athény vyrůstající v přepychu západní civilizace, která navzdory překážkám nesejde z předurčené cesty a nachází své kořeny i sebe samu.
Vyprávíte příběh Čarodějky z Portobella. Obsahuje reálné prvky, nebo je to literární iluze - příklad, jak bojovat proti předsudkům?
Ten román vyrostl ze skutečné události i z potřeby vyprávět. V říjnu roku 2005 jsem potkal rumunskou stevardku, která mi vyprávěla o svých cikánských kořenech i o tom, jak byla adoptována rakouskou rodinou. Byla pouze začátkem románu. Od tohoto setkání jsem začal sledovat vlákna příběhu, který jsem chtěl vyprávět už dlouho: příběhu o ženské tváři Boha. Postava Athény byla jakousi Ariadninou nití v mém románovém labyrintu. Prvotní představa mě zavedla do Transylvánie a několika zajímavých míst.
Často říkáte - jdi za svým snem. Ale jak rozlišit mezi snem a falešnou představou, kterou si jen nalháváme?
Mezi snem a posedlostí spočívá stejný rozdíl jako mezi osobním příběhem a záhirem, utkvělou představou. Když věříte v osobní příběh, jdete svou cestou a učíte se z ní. Cíl vám nezaslepí cestu, která vás k němu přivede. Na druhou stranu posedlost vám brání učit se ze života. Je to, jako byste chtěla dosáhnout cíle bez toho, abyste čelila výzvám.
A jaké překážky jste překonával vy na cestě stát se spisovatelem? Pochyboval jste někdy?
Samozřejmě, stát se bestsellervým autorem byla dlouhá cesta, při níž jsem prožíval mnohé propady. Například s mou druhou knížkou Alchymista. Poprvé vyšla v malém nakladatelství, a ačkoli myslím, že se dobře prodávala, na konci roku mi nakladatel vrátil zpátky práva s tím, že "může více vydělat, když knížky na skladu obmění". Rozhodl jsem se pak se svou ženou opustit Rio a čtyřicet dní jsme strávili v Mohavské poušti. Potřeboval jsem se z toho vzpamatovat, a když jsem se vrátil, rozhodl jsem se bojovat dál. Zjistil jsem, že přes všechen strach a bolesti života je důležité nevzdat se svého snu. Jak řekl Borges: "Není jiné ctnosti než být statečný." Měli bychom tomu rozumět, že odvaha neznamená zbavit se strachu, ale sílu jít dál strachu navzdory.
Čarodějka z Portobella je o víře, náboženství a nejistotě, ostatně prošel jste si jezuitskou výchovou. Jaký je váš vztah k náboženství?
Vyrůstal jsem jako téměř všichni Brazilci ve striktně katolické rodině. Později ve věku revolty jsem pochyboval o katolictví a cítil, že musím zkusit něco nového. Pak jsem se stal hippíkem. V té době jsem hodně cestoval, potkával lidi z různých prostředí a učil se různým způsobům, jak se přiblížit duchovnu. Poté, co jsem absolvoval pouť do Santiaga de Compostela, vrátil jsem se ke katolictví - prostě protože je v mé krvi, ne proto, že by to bylo nejlepší náboženství. Každé náboženství má své výhody a nevýhody. Jsem katolík, ale nemyslím, že můžete Boha uzavřít do kostela. Je všude.
K náboženství, které lpí na doktríně, příkazech, jste v nové knize dost kritický. Počítal jste s kontroverzí?
Vždycky jsem si uvědomoval potenciální kontroverznost této knihy, ale zároveň jsem si myslel, že je ženská stránka Boha stále více uznávána. Lidé se zajímají, jak se odevzdat své duchovní cestě. Všimněte si, jak toto zaujetí začíná převažovat ve všech národech, ačkoli je extremismus bohužel více viditelný. Papež Jan Pavel I. říkal: "Bůh je Matka."
Poprvé se ve vaší knize objevují děti, jakkoli nepřímo. Vyhýbal jste se jim?
Nedokážu vědomě vysvětlit, proč se děti v mých knihách nikdy předtím neobjevily. Dokážu říci pouze toto: když jsem psal Čarodějku z Portobella, všiml jsem si, skoro v úžasu, že Viorel byl prvním dítětem, které mělo tak důležitou roli. Byl důležitým, protože jeho matka Athéna, jakožto sirotek, potřebovala pocítit mateřství a začít léčit své emocionální rány. Viorel byl prvním krokem v příběhu této odvážné ženy.
Vaše příběhy nejsou tragédie, v podstatě vždy skončí nějak šťastně, nalezením sebe samého. Chcete předávat pozitivní myšlení?
Neříkal bych tomu "pozitivní myšlení". Říkám "postavte se svému osudu a svým problémům". Vší jízlivosti, lhostejnosti, které tak ovlivňují naši současnou společnost. Stále si musíte uvědomovat, že moje literatura je mnohem více výsledkem paradoxu než neúprosné logiky. Paradoxem je napětí, které přetrvává v mé duši. Podobně jako při lukostřelbě, kdy luk může být napjatý a zároveň uvolněný. Vím, že je v životě důležité mít určité hodnoty, ale vždycky mě více přitahovala určitá nesoudržnost, nesouvislost, protože život není statický - více se podobá přílivu a odlivu, které přicházejí i odcházejí.
Vaše knihy jsou bestsellery, získal jste slávu i peníze. Ale nepociťujete někdy prázdnotu? Je možné být stále spokojený?
Nedávno jsem napsal sloupek o tom, jak jsem prožíval uvedení své nové knihy Čarodějka z Portobella. Byl jsem v Lisabonu - jen několik hodin předtím, než kniha přišla na trh v Portugalsku a v Latinské Americe. Procházel jsem se ulicemi tohoto podivuhodného města a myslel na okamžik, kdy se první čtenář dotkne knihy na pultech knihkupectví. Byl jsem rozechvělý a zjistil jsem, že i po vydání mnohých knih jsem schopen prožívat naprosto stejné pocity jako při uvedení té první - Poutníka. Samozřejmě že se s úspěchem proměňují dimenze, ale ten vnitřní prožitek sdílení duše s dalšími zůstal nedotčený. Žiju sen, který jsem měl ve svém mládí, ale nikdy o něm nepřemýšlím jako o něčem, co by mělo konec. Konečně, byl jsem v Praze před čtyřmi měsíci. Z Vídně jsem se rozhodl zčistajasna vyjet do Prahy, prostě si užít město, jedno z nejkrásnějších na světě. Život je také o tom mít nějakou zábavu!
