Během třiceti let o vás vyšlo nespočet článků, knih, dokonce i teoretických esejů, stala jste se regulérní ikonou. Nedávno jste také byla vyznamenána francouzským Řádem umění a literatury. Nemáte tak trochu pocit, jako kdyby vám už během vašeho života postavili pomník?
(smích) O tom zrovna moc nepřemýšlím, i když mne ta medaile moc těší. Vždyť řeším ty samé problémy, jako každý jiný - mám své dobré i špatné dny, starám se o děti, peru, vařím... Sama sebe vnímám prostě jako pracanta. Jsem samozřejmě ráda, že lidé oceňují mou práci, ale rozhodně netoužím být celebritou. Prostě dělám svou práci. Každý den.
Vaši oficiální webovou stránku otevírá reprodukce obrazu Williama Blakea, na poslední desce Trampin' je rovněž skladba My Blakean Year. Můžete specifikovat, čím vás inspiroval?
Máma mi jako malé dala jeho Zpěvy nevinnosti a zkušenosti, z velké části věnované právě dětem. Jak jsem vyrůstala, začala na mne jeho tvorba působit na mnoha jiných rovinách. Jednak už tím, že je jeho poezie krásná, hlavně na mne ale zapůsobila snaha o spojení slova a obrazu, o což se pokouším ve svých kresbách.
To nejkrásnější a nejvíce inspirativní na Williamu Blakeovi je však to, že už jako dítě začal mít vize, a tuto svou schopnost či otevřenost nikdy neztratil. Celý jeho život byl naplněn prací, přitom však žil v chudobě. Opravdového úspěchu se nedočkal, lidé ho přezírali, přesto stále dělal svou práci. Ještě na smrtelné posteli maloval svou ženu, snažil se dokončit ilustrace Danteho. Proto ho obdivuji.
V písni My Blakean Year se snažím sama sobě připomenout, že i když prožívám špatné období - a já jsem si hodně špatné období prožila - musím se jako William Blake držet svých vizí, své role umělce a prostě nepřestávat dělat svou práci.
Jako umělec jste skutečně velmi pracovitá - kromě hudby píšete poezii i prózu, fotografujete... Původně jste však údajně chtěla být malířkou. Věnujete se vůbec nějak systematicky malbě?
Teď na to nebylo moc času, ale doufám, že v budoucích pár letech se budu moci méně věnovat rock'n'rollu a více malbě. Stále však hodně fotografuji. Využívám vždy takového média, které zrovna potřebuji, které mi v tu danou chvíli nejvíce sedne. V nedávné době pro mne bylo podstatné vyjadřovat se vizuálně, zvolila jsem tedy polaroid. Na turné není možné malovat ani kreslit, můžu si ale vyjít a koukat po architektuře, dělat fotky a pokračovat v procvičování mého vizuálního slovníku.
Jakým způsobem vlastně volíte formu svého vyjádření?
Forma si volí mně. Občas ráno vstanu a už mám v hlavě báseň, kterou jen zbývá napsat. O pár hodin později mne zas osloví něco, co si musím vyfotografovat. Faktem je, že především píšu, každý den, ať už pár stránek, odstavec nebo jen pár vět. Vrhnu se ale po čemkoli, co mne osloví. Proto u sebe vždy nosím zápisník nebo foťák, abych - když vidím něco, co by byl pěkný záběr - abych jej získala. Dnes jsem kupříkladu fotila budovu pražské Opery.
Někdy je to jako... jako nějaké příjemné břemeno. Nejsem ten typ, který by musel každý den něco udělat, který by se musel nutit. Spíše mne neustále cosi žene, něco, co nemůžu úplně kontrolovat. A když to neudělám, tak jako kdyby to ve mně čekalo a chtělo to ven. Připadám si někdy jako dravec naruby. Nepotřebuju jíst, ale naopak vypustit energii ven.
Že by múzy?
Přesně tak. Protože když ke mně múza promlouvá, a já jí nevěnuji pozornost, tak se pěkně naštve (smích) Já tohle vlastně dělala celý život. Co si pamatuji, tak jsem psala básničky, psala povídky, malovala anebo skládala písničky... Je to jako volání, něco, co nemohu odmítnout - jako když se někdo rozhodne být knězem, protože slyší volání Boha. Někdy to s sebou nese velkou zodpovědnost, ale i tak to mám ráda.
Na vaší stránce se rovněž zmiňujete o H. P. Lovecraftovi, se kterým prý sdílíte nespokojenost s moderním stylem života.
To je takový občasník, který obměňuji každých pár dní, akorát že co jsem na turné, nemám na to čas. Stačí, že má někdo narozeniny anebo výročí úmrtí, jako tomu bylo v případě Lovecrafta, a já něco napíšu. Může to být Proust, Genet, klidně i moje máma (smích)
Zmínila jste francouzské spisovatele Marcela Prousta a Jeana Geneta, které obdivoval i váš přítel William Burroughs. Mezi lidmi, ze kterých čerpáte inspiraci, jste svého času překvapivě jmenovala i rumunského sochaře Constantina Brancusiho. Kde se v americké básnířce bere fascinace evropskou literaturou, potažmo kulturou obecně?
Většina velkých básníků nebo spisovatelů přece pochází z Evropy. My jsme samozřejmě měli Walta Whitmana, Allena Ginsberga, Williama Burroughse anebo Jacksona Pollocka, Amerika stejně tak světové kultuře darovala jazz a rock'n'roll, ale já se skutečně zajímám spíše o evropské autory. O Hermanna Brocha, Thomase Manna, Hermanna Hesseho, nemluvě o francouzských spisovatelích. Stejně tak mne fascinuje evropská architektura a vůbec cosi jako evropská forma jako taková.
Naše země je mladá - vlastně nic nemáme, žádné kostely ze 14. století, nic. Evropský pohled na svět vyrůstá z nějakého dědiství, tradice, důležité je i to, že v Evropě násilně zahynulo spousty lidí. Amerika se světových válek účastnila, ale nezažili jsme je na vlastní půdě, nevíme nic o devastaci, o citových i duševních vichřicích, které se Evropou prohnaly, jejichž výsledkem je jiný typ krásy a melancholie, kterou Amerika nezná.
Abychom se vrátili k Lovecraftovi - skutečně s ním sdílíte nespokojenost s moderním způsobem života?
Technologie se v Americe vyvíjí dost rychle, a ta nespokojenost vychází právě z té rychlosti. Díky technologiím mizí ze světa spousta krásy. Lovecraft tohle nenáviděl. Miloval 19. století, jeho melancholii i eleganci. Pro mne se stačí podívat, jak se změnil New York. Z kdysi tak krásného a otevřeného města se stalo jedno velké obchodní středisko, zavírají mimochodem hudební klub CBGB. Město ztratilo svou energii.
Jak vlastně vnímáte pravděpodobný konec klubu CBGB, kde jste v polovině 70. let začínala?
Je to smutné. Není mi ale líto jen CBGB, ale celé oblasti. Měla jsem ráda všechny ty týpky, co postávali po ulicích a po nocích rozžíhali ohně, panovala tam velmi zajímavá atmosféra. CBGB bylo samozřejmě důležité místo - Tom Verlain, který se mnou teď opět hraje a který působil v kapele Television, byl vůbec první, kdo tam hrál, moje kapela záhy následovala. Před Ramones, před všemi ostatními. Čili pro mne je ten klub i osobně důležitý, mnohem důležitější však byla energie, kterou pomohl uvolnit, to, že byl rodištěm nových myšlenek. A v NEw Yourku bohužel žádné podobné místo už dlouhou dobu není.
Ono se říká, že město je mrtvé ve chvíli, když už nikoho neinspiruje k vytváření uměleckých děl.
Je to tragédie, ale děje se to i s ostatními velkými městy. Život je v nich odsunován na předměstí, ale tak to přece být nemá! Na předměstích neexistuje taková svoboda jako v opravdovém městě, lidé jsou na předměstích přece jen více usedlejší. Do města pak proudí davy yuppíků, kteří si chtějí pořídit jinak nedostupný, zcela sterilní bejvák. Město ale má být pro lidi, musí se v něm dát žít! Město má být trochu špinavé, má být trochu nebezpečné, vzrušující. Město má sloužit lidem, kteří se o něco snaží, umělcům, lidem s novými myšlenkami. Nikoli turistům.
Vy jste velmi sentimentální.
To zas až tak sentimentální nebylo, i když mám sklony k tomu být velmi sentimentální - ostatně můj bratr je mrtvý, můj manžel je mrtvý, mí rodiče jsou mrtví... Spousta přátel zemřelo na AIDS, nebo se předávkovalo drogami. To jsou věci, kvůli kterým mohu být sentimentální, ale v tom, co jsem říkala, žádný stesk nebyl. Jen se mi nelíbí, kam to všechno spěje. A to vůbec nemluvím o životním prostředí.
Mladí lidé čím dál víc začínají budovat svoji identitu na základě toho, co vlastní - co mají, co nosí. Podle toho se navzájem soudí, nikoli podle inteligence, kreativity, imaginace, myšlenek, charakteru. Vidím to všude, ať už jsem v Japonsku, Evropě, nebo Americe. Jsem tak překvapená, jakým směrem se to ubírá... Já se narodila po druhé světové válce - rodiče a spousta dalších lidí tehdy chtělo lepší svět, mít hezké věci, pěkný dům.
Má generace se proti tomu ale bouřila. Nepotřebovali jsme věci, chtěli jsme naopak růst duchovně, rozvíjet svou kreativitu. Během času jsme ale na svoje ideály zapomněli, a nová generace na ně zapomněla úplně. Stali jsme se materialistickými. Další generace navíc najednou neměly nic a nikoho, kdo by jim ukázal cestu. Tak hledí k Americe a nechávají ze sebe vyrábět konzumenty. Nás si nikdo jako mladé generace nevšímal, protože jsme neměli prachy, takže jsme si žili po svém. Jej... dává to nějaký smysl? No, v mý zemi rozhodně jo.
Vy vážně působíte, jako kdybyste byla z nové doby zklamaná. Jak vy se vlastně díváte na novou generaci amerických kapel, která zřetelně čerpá z tzv. newyorské nové vlny?
Vždycky záleží na tom, co s nějakým odkazem nebo tradicí vyvedete. Já taky čerpala z Williama Blakea. Prostě záleží na tom, jestli nějakou inspiraci využijete tvorbě nebo zneužijete k budování kariéry. Jakýkoliv styl nemá bez myšlenek žádný smysl. Za každou vlnou je vždycky nějaká energie dané doby, jméno není důležité. Když jsem byla mladší, taky jsem neměla ráda, když mě nějak škatulkovali. Nejsem žádná ženská zpěvačka, jsem pracant. Mně už dávali tolik jmen... Bývala jsem beatnickou umělkyní, rockovou umělkyní, punkovou umělkyní... Teď jsem stará umělkyně (smích)
Mám trochu pocit, že svoji vlastní generaci chápete trochu jako nepochopenou. Mýlím se?
I když jsem vyrůstala v 60. letech, jsem spíš umělec 70. let. Má generace zažila spoustu bolesti - zavraždění J. F. Kennedyho, Martina Luthera Kinga, Malcolma X... Zažili jsme smrt Jima Morrisona, Johna Lennona, Jimiho Hendrixe. Moje generace se postupně vyčerpala, unavila. Osobně jsem měla obavu, aby odkaz 60. let nepřišel nazmar, zapomene se, namísto abychom na něj navázali. Proto jsem sama začala hrát. Já vlastně nikdy nechtěla být rockerkou, chtěla jsem být spíše malířkou nebo básnířkou, ale cítila jsem, že se musím nějak zapojit. A protože mluvím jen anglicky, tak se rock'n'roll jevil coby universální jazyk, prostřednictvím kterého lze oslovit celý svět.
Já vlastně nebyla žádný velký zpěvák, vždyť ani neumím pořádně hrát, zvládnu sotva pár akordů, ale snažila jsem se... Chtěla jsem prostřednictvím rock'n'rollu něco sdělit, uvolnit energii, která by inspirovala další. Jenže se to pak celé zvrtlo... V 60. to byla válka ve Vietnamu, která burcovala lidi, protože v ní zemřelo tolik mladých kluků a nikdo do ní pochopitelně nechtěl. Mám pocit, že dnes už nic nikoho neburcuje, že schází cosi jako silná kulturní fronta.
Jediná cesta, jak něco změnit a jak vzburcovat lidi, je pokusit se takovou kulturní frontu oživit. Ne že bych si myslela, že mám nějaký velký vliv - jsem už v letech, navíc v Americe moc desek neprodávám, ani mé desky nehrají. Pořád ale dělám svou práci, jako William Blake. Protože i když nemohu změnit věci teď, možná že za nějaký čas to nějaký dopad mít bude. Protože někdo musí neustále připomínat, jaké máme jako lidé možnosti, jakou můžeme získat a uvolnit sílu. Proto pokračuji ve své práci.
