Navíc dává představiteli titulní role Adamu Driverovi stvrzenku na daleko rozmanitější herecké šance než v seriálu Girls či nových epizodách Star Wars. Jeho řidič autobusu, oddaný manžel a nenápadný amatérský básník všedního dne v jedné osobě patří ke vzácným postavám, které si diváka získávají podprahově. Sám pro sebe se usmívá a stejný druh vnitřního úsměvu přenáší do kinosálů.
Vypravěčská struktura se drží jednotlivých dní týdne, které se navzájem téměř neliší, soukromých rituálů a lehce melancholické, nicméně velmi příjemné vyrovnanosti. Typický Patersonův den vypadá následovně: něžné probuzení vedle ženy; cesta do práce; pár veršů do notýsku, než vyjede na svou pravidelnou trasu; tiché pobavené vnímání konverzace cestujících; po návratu domů při venčení psa zastávka na jedno pivo se štamgasty.
A ráno znovu totéž, aniž by Paterson trpěl módní depresí ze životního stereotypu; naopak zvyklosti jeho mikrosvěta vytvářejí kruh bezpečí, ve kterém se odehrává to, co velký český dokumentarista Jan Špáta označoval za vůbec nejtěžší filmařský úkol: totiž neobyčejný obraz obyčejného lidského štěstí.
Ústřední pár trochu připomíná dvojici z filmu Bosé nohy v parku: on spolehlivě usedlý, ona až potrhle podnikavá a jeden druhému tak oddaní, až odzbrojují. Jejich intimitu doplňuje nálada města, které poklidně žije ze vzpomínek na slavné rodáky či na celebrity, které se tu jen zastavily a jejichž portréty zdobí nástěnku vlídného baru.
Stejná je i hrdinova civilně lyrická, neútočně působivá poezie, dokreslující Jarmuschův výrok, že nikdy nepotkal básníka, který by psal pro peníze. Ani film, jehož tempo se s rytmem dneška míjí, asi příliš nevydělá. Zato sbírá ceny včetně Psí palmy z Cannes pro sladkého buldočka Nellie a hlavně šíří pozitivní pocit, že se světem, kde žijí Patersonovi, je pořád ještě všechno docela v pořádku.