Za vnější vrstvou se často ukrývá složitá cesta do hlubin lidského podvědomí. Tak lze chápat i příběhy o vodní víle zamilované do člověka, společné mnoha evropským národům.
Mladý člověk s probuzenou touhou stojí na prahu zasvěcení do prostředí, kde vládnou jiná pravidla než v dětství - ať už je vyjádřeno jezírkem, nebo úplně jinak.
Tyto souvislosti je dobré si uvědomit při sledování záznamu inscenace z pařížské opery Bastille, která měla premiéru před dvěma lety a již režíroval jeden z nejvýše ceněných divadelníků současnosti, Kanaďan Robert Carsen. Ostatně již libreto Jaroslava Kvapila překonává hranice prostého příběhu a vášnivá, bolestná Dvořákova hudba tím spíše vyzývá k převyprávění.
Pohádkový kolorit z Rusalky odhodil již v osmdesátých letech režisér David Pountney v Londýně a nenajdeme ho ani u Carsena. Přírodu na jevišti symbolizuje pouze bazének s vodou. Rusalka je mladá dívka s bohatou fantazií, zamiluje se do muže, jehož zahlédla, a hned sní o honosné, bělostné manželské ložnici.
Ta se napřed zrcadlí v bazénku, a když Rusalka zaprodá svou duši Ježibabě, představující zatrpklé ženství, snese se dolů. Její miláček jí stále ještě splývá s otcem, jsou téměř k nerozeznání v témž obleku. Ale i Ježibaba a posléze Cizí kněžna jsou zaměnitelné mezi sebou i s Rusalkou, která do obou zralých žen promítá svou naivní, ale silnou touhu.
Když však vstoupí do vytouženého světa, není v něm schopna se vyjádřit, a tak se z něj nedobrovolně vyloučí - pokoj na jevišti se zrcadlově rozdělí na dvě poloviny. Také tanečníci v choreograficky skvěle vystavěné svatební scéně jsou dalším zmnožením postav Prince a Rusalky: tu v jejích zjitřených představách stále pronásleduje vzájemné okouzlení a odcizení.
Manželské lože se Rusalce zjeví ještě jednou, efektně zavěšené v prostoru. Tentokrát v něm však leží Ježibaba. Konec opery zůstává otevřený - ale víme vlastně, co se přesně stane? Třebaže je to inscenace s psychoanalytickým podtextem, jež nahlíží daleko za přírodní obrazy, nerezignuje na divadelní atraktivitu: je stylově čistá, magická, přitom nijak agresivní, spíše jakoby ztišená.
V Paříži se navíc podařilo dát dohromady jedno z nejlepších obsazení, jaké si lze představit. Renée Flemingová je dojemně důvěřivou a trpící Rusalkou, Sergej Larin dominantním Princem, Eva Urbanová sebevědomou Cizí kněžnou, Franz Hawlata starostlivým Vodníkem a Larisa Diadkova jedovatou i smyslnou Ježibabou.
Sestavu doplňují Michel Sénéchal jako Hajný a Karine Deshayesová jako Kuchtík - zde spíše sluhové v tmavých oblecích. Hudební dojem završuje orchestr dirigovaný Jamesem Conlonem. Nahrávka rozdělená do dvou disků je prvotřídní po obrazové i zvukové stránce, nabízí tři zvukové stopy a podtitulky v několika jazycích.
