Proč inscenací špatného scénáře obhajovat prašivou komunistickou agitku? Jsou ve hře skutečně zašifrované hádanky, které dnes hrdiny stavějí do opačného světla? O čem to vůbec je, budou se ptát mladí a tápat v dobových reáliích. Proč, o čem a jak to hrát, napadne odrostlejší...
Režisér J. A. Pitínský (po Burianovi teprve jako druhý a zřejmě poslední) použil text, který podle něj představuje skrytou tajenku. Divadelní kryptogram je podle inscenátorů nasnadě: současné čtení ukáže hru ve zcela jiném úhlu.
Pitínský k této obhajobě slabého textu, ve kterém ustrašený straník udá a přivede ke zkáze vlastní ženu, přispěl škrty a hlavně atmosférou inscenace. Neutíká se k moralizování jednoduchým parodováním hlavního hrdiny, přeťáplým zveličováním hrůzně zapálených straníků.
Z ideologických kontur tuhého stalinismu vylupuje intimní krizi manželského páru, v němž jeden je zrádce a druhý oběť. Je jasné, na čí stranu dnes padnou naše sympatie... V dnešním žargonu by se dalo říci, že Pitínský Burianovu slabou hru lísající se katům počátku 50. let pootočil téměř do podoby politického a manželského thrilleru.
Atmosféra strachu z inscenace skutečně efektním způsobem vzlíná. A právě tento zmaterializovaný děs může být i inscenační obhajobou. Pitínský prostě dokázal ze scénáře vytáhnout šílenost doby, jejíž atmosféru dnes vnímáme skutečně přepólovanějším způsobem než někdejší aparátčíci.
Nejcitlivějším bodem zůstává samozřejmě dramaturgie prokomunistického textu, velmi působivé je však jeho scénické provedení. Ve výpravě Tomáše Rusína inscenuje Pitínský text na šedivé vyvýšené krychli.
Tento ring či pódium, na kterém mají židle i předměty inventární čísla jako při vyšetřování závažného zločinu, se mění v ono pařeniště - označením dnešního zahrádkářského fóliovníku Burian myslel měšťanské nóbl byty reakčních intelektuálů, kteří nepřistoupili na stalinskou víru, nemají politické svědomí a jsou vlastně zatuchlá hnojná zrna.
Pitínský dostál pověsti divadelníka s přesnou a srozumitelnou imaginací. Místy až nemístné dialogy rozkládá do stylizovaných gest, jindy si vystačí s jemným voicebandem na dobově populární téma minimálního bytu. Jemné narážky na Burianovu spolupráci s Osvobozeným divadlem lze číst z dvojice černobíle nalíčených klaunů a la W+V, jejichž masky se postupně roztékají.
Kladem inscenace jsou i promyšlené výkony hlavní dvojice manželů Hoderových. Ján Sedal není předpisově nasupený hajzlík a zrádce. Přizná, že zrazovanou ženu miloval, mrazí, když po jejím udání poníženě slibuje své politické pokání. Helena Čermáková jako noblesní, názorově neústupná a prvorepublikově elegantní žena nabízí detailní vnitřní kresbu své role. Oba protagonisté tak místo ostudného kusu vytvářejí až psychodrama.
Pitínský v HaDivadle připravil umělecky poutavou, divácky náročnou a formálně mimořádnou inscenaci. Není obhájcem ani moralistou šílené doby. Ironie se dopustí až na závěr: do propadla popravený telefon doprovodí jásavé a barokně syté tóny Purcellovy árie Celebrate.
E. F. BURIAN - Pařeniště
HaDivadlo Brno, režie J. A: Pitínský. Hrají H. Čermáková j. h., J. Sedal, J. Plodková a další. Délka 100 min.
Hodnocení MF DNES: 80%
