Tvůrci se už zpočátku rozhodli, že nechtějí odvyprávět pouhý Décziho životopis, což je chvályhodné. Dokonce jej chtěli dostat na evropské turné s ruskými Alexandrovci, kde by „záškodničil“ a oni ho u toho natáčeli. Když tyhle a další zákulisní informace oba režiséři po projekci filmu sdělovali novinářům, začal celý obrázek dávat trochu lepší smysl. Jenže běžný divák tyhle bonusy navíc nezíská, takže hrozí, že bude v dokumentu trochu tápat.
Snímek uvozuje zinscenovaná scéna, v níž Décziho jeho kamarád policista „zatkne“ za to, že ve skladbě udělal chybu. Potom trumpetista diskutuje s kamarádem a harmonikářem Chrisem DePinem, který se snaží zorganizovat koncert pro George Bushe. Décziho cesta vrcholí na koncertech v Česku.
Basistu Jankejeho tvůrci sledují na vánočních trzích v Německu, kde se svým jazzovým triem vystupuje v kostýmech Santa Clause, řeší peníze a doma si hraje s papouškem. Nejtklivější je asi část příběhu saxofonisty Tamaškoviče. Vydává se po stopách zašlé slávy do Paříže, kde marně hledá dávného spoluhráče Raye Stephena Ocheho. Místo toho nalézá mladé hudebníky, s nimiž si díky zubní protéze i výjimečně zahraje. A v jednom z klubů si zazpívá s Tedem Cursonem.
Co se tedy divák v kině dozví? Že Laco Déczi je velký hláškař a pro vulgarismus nejde daleko ani v angličtině. Že muzikantský život je těžká řehole a že ve stáří je to ještě těžší. Tedy v zásadě nic nového. Mohla to být velká pocta generaci velkých hudebníků. Existenciální sondou do života starých mužů z filmu potenciál vyprchal jako ta pára.