Panika Obermannové aneb Ztráta věrohodnosti

  • 2
Populární Irena Obermannová (1962) zrychluje produkci svých knih - a neblaze se to podepisuje na jejich kvalitě. Předloni Ženské pohyby, loni Příručka pro neposlušné ženy, nyní "místy erotický román o vzpouře jedné ženy" Matky to chtěj taky. Tři knihy za tři roky, to u ní předtím nebylo.

V každé knize, která následovala po čtenářsky úspěšné dvojici próz Deník šílené manželky (1998) a Divnovlásky (1999), jimiž se Obermannová etablovala jako autorka inteligentního čtiva, pozorujeme určitou odvozenost, snahu na tituly z devadesátých let nějak reagovat: jít umělecky "nad ně" a vymanit se z bezprostřední empirie a autobiografičnosti (Ženské pohyby), nebo se naopak spolehnout právě na to, co jí zajistilo utěšený čtenářský ohlas, a tuhle "fungující" linii jednoduše prodloužit (Příručka pro neposlušné ženy).

Román Matky to chtěj taky navazuje na tu umělecky "neambiciózní" autorčinu řadu, aniž však pokračuje v líčení vztahových lapálií rozvedené spisovatelky, matky dvou dcer.

Vypravěčkou je tentokrát rozvedená čtyřicátnice Matylda, provozovatelka second handu; žije s šestnáctiletou dcerou Kateřinou a má ženatého milence. S tím se, rozhodnuta podniknout osobní vzpouru proti dosavadním pořádkům, v nichž byla příliš poddajná, obětavá a chápající, rozejde.

Navíc díky dceřině rozhodnutí odjet na výměnný pobyt do Norska hledá nový, méně provázaný vztah s Kateřinou. Do domácnosti se Matyldě na čtvrt roku nastěhuje - právě v rámci studentské výměny - norský student Sindre a na dobrodružství je zaděláno. V Matyldě se probouzejí nenadálé "ženské pohyby".

Irena Obermannová ve svižně podaných příbězích umožňuje publiku, zejména jeho ženské části, pocítit ztotožnění s hlavní hrdinkou. Ze dvou důvodů: vztahové hledání a maléry zde splňují kritéria "průměrnosti", relativní pravděpodobnosti, ale také je třeba vidět, že Obermannová v sobě našla schopnost a odvahu vyslovit některá ženská "rozpoložení" duše, respektive duše současné české (velko)městské ženy po třicítce, která je k jakési nové emancipaci jednak dotlačena osobními a společenskými okolnostmi, jednak intuitivně ví, že by ji měla podstoupit.

V románu Matky to chtěj taky je oním "rozpoložením" syndrom zavírajících se dveří: Matylda ví, že jí zbývá posledních pár let, kdy ještě bude pro muže atraktivní, pak nastoupí klimakteriální sesednutí půvabu a energie.

V Matyldině vzmachu, v její extázi na poslední chvíli, ve vytržení vyvěrající z existenciální paniky, je hodně křeče. To by nevadilo, kdyby se jednání hrdinky nacházelo pod autorskou kontrolou. Jenže v křeči je tu i Obermannová: příběhem škube, míra životní pravděpodobnosti ustupuje vypravěčské posunčině. "Vzpouru jedné ženy" dotáhne až k trapnosti. Matylda uteče se Sindrem do srubu na norské pobřeží. Kredit věrohodnosti je spisovatelkou povážlivě promrháván.

Irena Obermannová by měla zpomalit, jinak se k podobným "řešením" bude v příštích knihách uchylovat čím dál častěji. Nebo svoji balanci mezi čtivem a literaturou nevydržela a rozhodla se pro červeno- knižní produkování? Anebo si psaním rozhodla stůj co stůj kompenzovat své touhy a svá intimní pnutí?

Irena Obermannová - Matky to chtěj taky
Místy erotický román o vzpouře jedné ženy. Eroika, Praha, 200 stran, cena doporučená nakladatelstvím 199 korun.

,