"Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý," cituje Pierre Bayard hned v úvodu laškovný bonmot provokatéra Oscara Wildea. Tuto klasikovu podporu svého tématu pak sám rozvádí vlastní zkušeností: "Jelikož vyučuji na univerzitě, nemůžu se vyhnout povinnosti mluvit o knihách, které jsem ve většině případů ani neotevřel. Pravdou je, že totéž platí pro většinu studentů, kteří mě poslouchají. (...) V takových situacích se ocitám běžně, takže se domnívám, že na základě svých zkušeností můžu zasvěceně mluvit o životě nečtenáře."
Pierre Bayard (1954)Profesor francouzské literatury na Université Paris VIII a psychoanalytik. Je autorem knih Kdo zabil Rogera Ackroyda? (1998), Případ psa baskervillského (2008) a mnoha dalších, v nichž přehodnocuje známá tajemství světové literatury. Kniha Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli vyšla v roce 2007, stala se ve Francii bestsellerem a byla vysoce oceněna i anglickým tiskem. Nejnovější autorovou knihou je další provokativní esej Co kdyby knihy měnily autora? (2010). |
Autor vychází z toho, že se pohybujeme – nebo alespoň část z nás – ve společnosti, kde je četba literatury nepsanou povinností. "Stále ještě žijeme ve společnosti (i když se popravdě řečeno nachází na seznamu ohrožených druhů), kde je četba předmětem jakési sakralizace, týkající se zejména jistého počtu kanonických textů (jejich seznam se mění podle prostředí), o nichž platí, že pokud nechceme ztratit tvář, je téměř vyloučeno, abychom je neměli přečtené."
Bayard svým knižním esejem napovídá, že je důležitější znát místo knihy v "kolektivní knihovně" než podrobnosti o ní. Na příkladech spisovatelů jako jsou Graham Greene, Oscar Wilde, Michel de Montaigne nebo Umberto Eco přesně typologizuje mnohé druhy "nečtení": tedy nečtení absolutní, pouhé prolistování, povědomí o knize z vyprávění někoho jiného a hovoří i o knihách, které jsme sice četli, ale zapomněli na ně. Přitom zdůrazňuje, že žádná z těchto kategorií by neměla být zábranou k tomu si o dotyčné knize něco myslet, ba dokonce o ní veřejně sdělovat svůj soud.
'Pierre
Právě nejrůznější situace, do kterých se může (ne)čtenář dostat při rozhovorech o literatuře – a praktické rady, jak z nich "vybruslit" s čistým štítem – jsou pak tématem stěžejní části knihy. Vypadá to velice jednoduše, odlehčeně a vtipně. Bayardova kniha skutečně vtipná – či spíše zábavná – je, nicméně rozhodně není pouhou příručkou k blufování, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Přes veškeré sebeshazující poznámky je zřejmé, že autor má o světové literatuře hluboké znalosti a rozhodně není z těch, kteří by "mlátili prázdnou slámu", je-li potřeba o ní promluvit. Jeho kniha je přes mírně vyzývavý název a obecné ladění, prošpikované bonmoty, především vyznáním lásky ke knize a k literatuře. K mluvení o ní, ale především k jejímu čtení. Říká, že v množství existující literatury je sice reálná možnost poznat do hloubky jen zanedbatelný zlomeček, i ten ale stojí za to.
