Hra si na ostrovech odnesla prestižní Olivier Award a nominaci na Cenu Evening Standard za nejlepší novou hru sezony. Nyní se toto drama se stejným zájmem kritiky a diváckou přízní setkává na newyorské Broadwayi.
Že by angloamerická kritika podlehla autorovu jménu, které si ve světě i u nás vydobyl svými volnými trilogiemi (Osiřelý západ se s úspěchem několik sezon hraje právě v Činoherním klubu)?
Pan Polštář je z jiného dramatického soudku. Autor opustil rodné Irsko a vydal se do neznámé totalitní země. Tam dva policisté bezohledně vyslýchají úchylného spisovatele, který píše patologické horory o mrtvých, znetvořených či vraždících dětech a ty pak předčítá svému mentálně retardovanému bratrovi. Nebudu prozrazovat pointu, v kritikách angloamerických premiér se však dočteme: Je to, jako by pohádky bratří Grimmů rozsekal Quentin Tarantino sekáčkem na maso.
A právě v inscenačním přečtení předlohy je jádro problému pražské inscenace. Zatímco McDonagh svůj text koncipuje jako tarantinovské panoptikum, režisér Ondřej Sokol jej vnímá jako uvěřitelnou kriminální story jen s ozvláštňujícími odlehčeními v podobě absurdních řečí a vztahu obou vyšetřovatelů. Inscenaci chybí ona "krutá" nadsázka, která by z modelové psychologické hry, jak ji vlastně hrají v Činoherním klubu, udělala frašku, ve které se divák z hyperbolizované hrůzy divoce směje.
Ondřej Sokol a herci s ním předkládají divákovi propracované, naturalisticky zahrané studie patologicky se chovajících individuí. Tomu se však vzpírá vlastní text a z toho vzniká výše zmíněný dojem, že hra je "blbě" napsaná a dobře zahraná.
Pan Polštář je divoká groteska, ve které zvolený freudistický a detektivní model slouží k postmoderní hře využívající odkazy na kriminálky, horory, strašidelné pohádky, černou kroniku, totalitní policejní praktiky a podobně. Tomu všemu se autor vysmívá, ale současně poukazuje na násilí v dnešním světě i necitlivost člověka, kterým snad už nic neotřese.
Z toho pohledu jsou asi nejadekvátněji zahrané postavy policistů, zvláště hromotluk Ariel v podání Jaromíra Dulavy. Jeho výhrůžky násilím a závěrečné plačtivé zkolabování je přesně na hraně oné uvěřitelné neuvěřitelnosti, na které by se mělo odehrávat celé představení. Dokonalou studii mentálně retardovaného nabízí Marek Taclík v roli Michala. Jeho v podstatě absolutní, naturalistický realismus je svým způsobem dokonalým vyjádřením takovéto postavy.
Bohužel právě zde se inscenace nejvíce vzdaluje grotesce a blíží planému psychologizování. Nejtěžší úlohu má Ondřej Vetchý v roli spisovatele Katuriana. Podává přesvědčivý, subtilní výkon, s jasně čitelným psychologickým vývojem postavy. Tím se však naprosto míjí s žánrem grotesky. Tak jako se s ním míjí celá inscenace.
Takto inscenovaný McDonagh působí jako naivní, prostoduchá studie úchylných lidí. O to však ve hře jde až v druhém či třetím plánu. Ten první – grotesku, parodii – inscenace postrádá. Proto jí chybí břitkost, razance, spád, ostré střihy, uvolněnost.
"Lidé by měli z divadla odcházet se stejným pocitem, s jakým odcházejí z opravdu dobrého rockového koncertu…" citují v programu atora. Z Činoherního klubu odcházíte spíše jako z vědecké přednášky o důvodech chování vrahů dětí, která je doplněna o naturalistické ukázky. Jen pro otrlé, tak by nejspíš zněla její nejpřesnější charakteristika.
