Pan Kaplan má třídu rád, teď i v muzikálu

Lze povídkovou knihu založenou na jazykovém humoru převést na jeviště? Městská divadla pražská hodlají dokázat, že ano. V sobotu má na scéně divadla ABC v režii Miroslava Hanuše premiéru muzikál Pan Kaplan má stále třídu rád, vzniklý na motivy jedné z nejslavnějších humoristických knih 20. století.

"Je to obrovská výzva, předloha Lea Rostena totiž skutečně dramatický potenciál nemá. Režisér Miroslav Hanuš to vyřešil tak, že domyslel životní osudy žáků oné večerní jazykové školy."

A ty jsou barvité – vždyť studenty jsou většinou postarší emigranti z Evropy, kteří chtějí uspět v Americe, současně se jim stýská po starém domově a navíc – v jejich původních vlastech zuří druhá světová válka. Alespoň tedy v inscenaci divadla ABC, kde válečný rámec dodává na větší dramatičnosti.

"Kniha samotná vyšla na několik pokračování. První díl v třicátých letech, následně ji do češtiny převedl Pavel Eisner," popisuje historii vzniku díla dramaturg inscenace Jiří Janků. Druhý díl vyšel v letech padesátých a samostatně přeložen nebyl.

KDO JE HYMAN KAPLAN

Povídky o Hymanu Kaplanovi jejich autor Leo Rosten nejdříve publikoval v týdeníku The New Yorker. Knižně vyšly pod názvem Studia pana Kaplana (The Education of Hyman Kaplan) v roce 1937. Na úspěch této knihy autor navázal na konci padesátých let druhým dílem s titulem Návrat pana Kaplana (Return of Hyman Kaplan). V polovině sedmdesátých let vyšly oba svazky souborně pod názvem Ó Kaplane, můj Kaplane (O Kaplan, my Kaplan). Převést Rostenovy slovní hříčky do české podoby je pak mimořádné dobrodružství. Tvrdili to jak Pavel Eisner, tak Antonín Přidal - oba se totiž s Rostenovým textem úspěšně poprali.

"Rostenův nakladatel pak chtěl oba díly spojit do jediného svazku, autor si vymínil ještě jednu revizi a rukopis nakonec odevzdal zcela přepsaný o třináct let později. Toto upravené vydání pak přeložil Antonín Přidal jako Pan Kaplan má třídu rád," dodává Janků.

Lipský se vrátil k pozounu

Inscenátoři váhali právě mezi Přidalovým a Eisnerovým překladem, oba totiž považují za geniální. Nakonec se přiklonili ke staršímu Eisnerovi, právě pro určitý duch "starosvětskosti".

Retronáladu v sobě nese i hudební doprovod inscenace, kterou Janků označuje za typický muzikál pro činoherce. "Nemáme žádnou zvláštní kapelu, jen harmonikáře a saxofonistu. Zbytek nástrojů ovládli sami herci, a to báječně," líčí Janků. Někteří z nich své vědomosti oprášili po letech: rekord drží Lubomír Lipský, jenž v dobách svého mládí v Pelhřimově hrával na pozoun a k nástroji se vrátil po padesáti letech.

Co se ztratilo v překladu

Písničky, které zazní, jsou  lidovky z domovin přistěhovalců, polská, ruská či portugalská, dojde také na klezmer, americké tradicionály a gospel.

Utvořit z herců orchestr nebylo tak složité jako naučit je mluvit. V originále účastníci jazykového kurzu pochopitelně komolí angličtinu, každý v duchu své mateřštiny. Český překlad je tedy především interpretací, jenže... "Když  něčemu v knížce nerozumíte, přečtete si to znova, klidně i několikrát za sebou. Na jevišti musí být okamžitě srozumitelná každá replika," připomíná dramaturg.

Ale i když herci a spolu s nimi diváci zvládnou legrační gramatickou stavbu a patlavost, nastává další komplikace. Anglicky mluví miliony cizinců, takže rodilý mluvčí bezpečně rozeznává řadu přízvuků, frázování, výslovností a typických chyb. Nikoli tak v češtině.
"Třeba řeč kontaminovanou portugalštinou jsme původně stylizovali jako šišlavou, jenže pak jsme si uvědomili, že nám splývá s polštinou," popisuje některé z lapálií Jiří Janků.

Obsazení

Pana Kaplana si zahraje Oldřich Vízner, profesora angličtiny Jaroslav Vlach. Ostatní studenty ztvární například Jitka Smutná, Martin Písařík, Věra Nerušilová či Hanuš Bor.