U Kněžny Libuše se dostavil alespoň smích nechtěný, navíc s vědomím, že mezinárodní partičce převážně mladých rychlokvašených poloherců neublíží.
Neherci rvou uši
U Pamětnice, která komedii s přívlastkem poetická předem slibuje, však už vůbec není čemu se smát – a kvůli legendám, které tu posloužily jako rukojmí, se ani ironie nehodí. Divákovi je za tvůrce spíše stydno. Popravdě ho hanba fackuje a po rozpačitém trapasu se mu chce vzkázat pamětnickým hercům s hlubokou úklonou jedno velké hlasité PROMIŇTE.
Omlouvat se za film, v němž průměrný věk herců činí osmdesát let, by však měli hlavně scenárista Tomáš Magnusek, který si zahrál i jednu z hlavních rolí – vnuka Švormové – a rovněž hrající režisér Vlado Štancel.
Že se velké plátno formátu plánovanému původně pro DVD viditelně brání, je to nejmenší zlo. Horší je neumětelský příběh s trčící moralitou, jenž si za záminku bere odhalení dávné křivdy na abiturientském srazu po šedesáti letech, a škobrtavé televizní vyprávění, jehož amatérský výraz ještě umocňují neškolení herci epizodních rolí. V některých scénách – v krámku nebo se sousedkou – vyloženě rvou uši.
Od procesů po chartisty
PamětniceČR, 2009, 90 min. Režie Vlado Štancel Hrají Libuše Švormová, Zita Kabátová, Květa Fialová, Josef Somr, Stanislav Zindulka |
Sluch vůbec dostane zabrat nejvíce, třebaže zrak během přeostřování z jedné mluvící hlavy na druhou také občas přechází.
Pamětnice totiž slouží jako skládka zbytečných konverzačních vět, které hrdinové opakují dvakrát i třikrát. Dialog tvoří běžné zdvořilostní obraty – Dobrý den, tak jsme tady, jak se vám vede, kam si máme sednout... Představování, vysvětlování a vzpomínání se podobá televizní besedě, kterou nikdo neřídí a nikdo neposlouchá.
Z nekonečného maturitního tabla se vydělují zejména dvě postavy: srdečný rtuťovitý organizátor alias Zindulka a jeho dávná láska, úsečně drsná samotářská rebelka v podání Švormové. Žena brzy přizná, proč přijela: chce odhalit, kdo ze spolužáků se stal udavačem, a zavinil tak na počátku 50. let tragédii její rodiny.
Mezitím se pomalu sunou na místo srazu další aktéři: Somrův hrdina prchá stopem před manželkou, Miloš Nesvadba coby kněz před svými ovečkami, Jaroslav Čejka veze překvapení – zpěváka Josefa Zímu, další se sjíždějí na invalidních vozících.
A k tomu, Bůh nás netrestej, udeří ještě komunálně prvoplánová společensko-politická satira: otrlé děti beroucí rodičům důchody, malí romští výtržníci napadající penzisty, republikáni či korupčníci na radnici.
Ve vypjaté hodině H přijdou na přetřes komunističtí aktivisté i chartisté, načež poslední slovo politické detektivky patří Zitě Kabátové v úloze profesorky upoutané na lůžko.
Film sám by si zasloužil nulu. Přesto deset procent náleží hercům proto, že se vůbec mohli sejít a zažít pocit užitečnosti; druhých deset procent pak těm z nich, kteří si dokázali od vůkolní šmíry udržet odstup, ale uráží je smutnou neumětelskou trapností.
