K letošním pětasedmdesátým narozeninám dostal Jiří Menzel výstavu fotografií a...

K letošním pětasedmdesátým narozeninám dostal Jiří Menzel výstavu fotografií a hlášek ze svých filmů. Expozice poskládaná z režisérova soukromého archivu je až do 7. června 2017 k vidění v OC Nový Smíchov. Snímek z natáčení filmu Vesničko má středisková pořídil Jiří Kučera. | foto: Soukromý archiv Jiřího Menzela

Jak Menzela žádali, aby se zřekl Oscara. Vychází režisérovy paměti

  • 7
Chtěl jsem dělat filmy, na něž by lidé chodili, vypráví režisér ve svých pamětech nazvaných Rozmarná léta. Kniha popisuje jeho život až do roku 1988.

Režisér a herec Jiří Menzel své paměti uvádí větou: "Když si člověk uvědomí, že všichni kolem něj jsou mladší než on a že se tak ocitl v kategorii 'dříve narozených', začne z toho blbnout." Ovšem celý text více než čtyřsetstránkové publikace s bohatým fotografickým doprovodem tato slova vyvrací. Menzel dokazuje, že rozhodně "neblbne" - napsal knihu poutavou, místy laskavou, místy ironickou a hodně vtipnou. Končí rokem 1988 a zahrnuje padesát let Menzelova života.

Ocenění za prvotinu

Oscara, cenu Americké filmové akademie, získal Jiří Menzel za film Ostře sledované vlaky, natočený podle novely Bohumila Hrabala, k jehož dalším knihám se později úspěšně vracel. Oceněný snímek byl jeho celovečerní prvotinou - "v Americe tomu nechtěli věřit," podotýká Menzel. Sešli jsme se tehdy po jeho návratu  z ceremoniálu na ruzyňském letišti ke krátkému rozhovoru. Moc nemluvil, ale bylo na něm vidět, že je na Oscara náležitě pyšný - a že tomu pořád ještě příliš nevěří.

Lze se divit, že odmítl, když měl po pár letech, za postupující normalizace, pro jistý filmový časopis prohlásit, že se Oscara zříká? Byla to jedna z podmínek barrandovských papalášů, aby jeden z našich nejúspěšnějších a nejslavnějších režisérů mohl opět točit. Jiné otázky však "na český způsob kulantně okecal". Suše konstatuje: "Ponížil jsem se." Nebyl zdaleka sám.

Vávra, Chytilová a ti další

Menzelovy paměti jsou kombinací líčení osobních - leckdy divokých - zážitků, povídání o tom, jak točil své proslulé i méně povedené filmy,  vzpomínek na ty, s nimiž pracoval nebo se jen setkal. Na svého profesora z FAMU Otakara Vávru. Na Věru Chytilovou, Evalda Schorma a další spolužáky a kamarády ze slavné československé filmové nové vlny. A také na to, proč odmítl četné nabídky ze zahraničí, jež se na oscarového režiséra sypaly, a zůstal doma. Říká, že chtěl točit filmy, na které by lidé chodili. Ale české filmy. Připomeňme: Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková.

Jiří Menzel v závěru Rozmarných let víceméně slibuje pokračování svých pamětí. Bude-li stejně dobré, je na co se těšit.