Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Paměť je ošidná a mocná zbraň, míní Tash Aw

  0:09aktualizováno  0:09
Není úplně běžné, aby spisovatel se svou prvotinou zazářil. Malajsijskému autorovi Tashi Awovi se to povedlo.

Výpravný, čtivý román o ošidných vzpomínkách a emocích Cesta za hedvábím je exotickým příběhem z Malajsie první poloviny 20. století. Byl přeložen do dvaceti jazyků včetně češtiny a je ověnčen řadou prestižních cen a nominací.

Hlavní postavou je Číňan Johnny Lim, majitel nejznámějšího obchodu hedvábím v zemi, i když to není on, kdo o sobě vypráví. Jeho osud, povahu, úspěchy i pochybení různě interpretují tři blízcí lidé: syn, manželka Snow a dávný přítel Peter. Tash Aw (1973) před týdnem navštívil Mezinárodní literární festival v Berlíně.

Tash Aw (* 1973)
Zřejmě nejznámější malajsijský spisovatel současnosti. Žije v Londýně, ze své země odešel na studia práv a původně pětiletý pobyt se protáhl na více než deset let. Stále se chce do Malajsie vrátit, i když neví kdy. Proslul svou prvotinou Cesta za hedvábím, která získala význačnou britskou Whitbreadovu cenu a byla nominována na Bookerovu cenu. Nyní píše druhý román, který se bude odehrávat v jihovýchodní Asii 60. let a má se zabývat nejen pamětí, ale i osobní svobodou – jak s ní nakládáme, jak o ni bojujeme a jak jsme bezradní, když jí nakonec dosáhneme.

Existovali někdy Johnny Lim a jeho obchod s hedvábím?
Je to čistá fantazie, i když vůbec není nepravděpodobné, že by člověk podobný Limovi měl v této části Malajsie podobnou firmu. Začalo to představou muže, který by se v očích různých lidí natolik proměňoval, až by se stal víc mýtem než skutečností. Když jsem vyrůstal v Malajsii, potkával jsem mnoho tak přízračných lidí, kteří měli svou zvláštní temnou historii. Postava Johnnyho Lima symbolizuje moderní dějiny jihovýchodní Asie – dějiny koloniální, které nám úplně nepatřily a na které některé zdejší země nejsou zrovna pyšné. Nechceme připustit mnohé z toho, co jsme dělali, abychom přežili, zvláště naši roli za druhé světové války. V zásadě slušní lidé se mohli dopouštět špatností a teď, s odstupem času, se to pokoušejí popřít.

Takže i Malajsie sama o sobě je takovým mýtem?
Jednoznačně. Chtěl jsem si pohrát s exotičností a často naprosto odlišnými představami o Malajsii. Pro mé prarodiče, kteří žili na venkově, byla místem, kterému nemohli uniknout. Chtěli žít v moderním městském bytě, ale museli žít v malém domě na okraji. Pro mě byl naopak venkov místem dětských, šťastných prázdnin. Moji evropští přátelé zase vidí venkov romanticky, s velkou mystikou, kterou já nevidím. Velmi mě zajímá způsob, jakým lidé čtou své dějiny i svou vlastní zemi, a já se ji pokusil znovu vystavět, což neznamená, že bych ji zradil. Snažím se jí co nejpravdivěji zmocnit, i když to možná není přesně to, co v první chvíli v Malajsii vidíte.

Váš román začíná starým, roztrhaným obrázkem. Jaká emoce se vám s dnešní Malajsií pojí?
Je tu jistá nostalgie po tom, co jsme ztratili. Se svým dětstvím si spojuji určitou nevinnost, Malajsie byla tehdy velmi nevinnou zemí. Lidé byli prostí a jejich touhy jednoduché, ostatně myslím, že to na venkově stále platí. Ale ve městech, nejvíce v metropoli Kuala Lumpur, kde jsem žil, se mnohé změnilo. Je to velké, moderní město, kde každý chce investovat a být něčím jiným – lidé sice mají více peněz, ale nejsou šťastnější. Pokaždé, když si materiálně polepšíme, cosi ztratíme. Což je důvod, proč se má kniha otevírá starým obrázkem. Ta nostalgie souvisí i se starými hollywoodskými filmy, které ke generaci mého otce doputovaly vždycky později, třeba o deset let. Americké hvězdy té doby pro ně byly velkými idoly, třeba Johnny Weissmuller, představitel Tarzana, po němž si jméno dal i Johnny Lim.

Ale není to jen obecný lidský sklon, ohlížet se za minulostí s jistou nostalgií?
To je pravda, ale já srovnávám: celá moje rodina stále žije v Malajsii, mám pevné pouto se svou zemí. Není to nostalgie po zemi, ale po určité náladě, kouzlu. Vadí mi cesta, kterou se jihovýchodní Asie ubírá. Chápu, že vývoj spěje dopředu a neočekávám život v malých útulných proutěných chýších, ale myslím, že jsme ztratili směr. Nejsme si tak vědomi vlastního dědictví, jako jsou třeba Indonésie nebo Thajsko. Malé kolonizované země si často dokazují sílu orientací na Západ, ale bohužel to často znamená pouhé kopírování.

Dotkl jste se vlastního dětství v Malajsii. Jaké bylo?
Vlastně velmi obyčejné, celé jsem ho pročetl. Má rodina hodně cestovala, otec pracoval jako inženýr. Když jako mladý hodně cestujete, mění to váš pohled, cítíte se jako pozorovatel zvenčí. Ale jinak to byly každodenní starosti.

Váš román vyprávějí tři různí vypravěči, jejichž pohledy se liší. Který je podle vás nejpravdivější?
Všichni své pravdě věří nebo chtějí, abyste jim uvěřili. Ale kdybych si měl vybrat, uvěřil bych Snow. Líbila se mi myšlenka ženy v kruhu mužů, kteří jsou trochu nedůvěryhodní, zatímco ona je silná, klidná, strohá a věcná. Neotevírá své emoce a city, ale to proto, že čínská kultura je méně emocionální než ta západní, a především ženy její generace by pravděpodobně neměly podobné emocionální reakce, jaké by měly dnešní ženy.

Nakolik můžeme důvěřovat paměti?
Paměť je neuvěřitelně mocná zbraň. Často se vracíme nazpátek o celá léta, udržujeme v sobě kus někdejších životů a rozhodujeme se na základě útržků, které mohou, ale také už nemusí být pravdivé. To vzpomínky nás často dělají laskavé, agresivní nebo zahořklé, i když k tomu třeba už není skutečný důvod. V mém románu paměť poznamená i osud jedné z postav – Peterův život je plný pocitů viny, šedesát let prožil ve stínu vzpomínek, kterým nedokázal utéct.

Vystudoval jste v Británii práva a pak jste pracoval jako právník. Jak jste v sobě objevil literární ambice?
Psal jsem už dlouho předtím. Psaním se těžko uživíte, nemůžete si svůj život plánovat: dva roky pracovat, abyste pak další roky psal. Myslel jsem si, že knihu nikdy nedokončím, ale pak jsem ji dopsal, měl jsem úspěch a teď si mohu dovolit z literatury žít, byť velmi jednoduše a prostě. Londýn je hodně drahý.

Ale prý jste za knihu dostal stovky tisíc liber...
To vůbec není pravda (smích). Knižní průmysl rád přehání, má rád velké příběhy. Nestačí být jen velmi dobrý, a dokonce ani excelentní – musíte být senzací, snad trochu bláhovcem přicházejícím z jiného světa.

Takže je asi zbytečné ptát se vás, jestli všechny ty ceny a kritická uznání něco změnily?
Ceny jsou báječné prvních pět minut, kdy se o nich dozvíte, ale nemyslím, že by měly něco změnit: spisovatelé mají být skromní a poctiví ke své práci, neměli by dávat na odiv, jak ohromující autoři jsou. Po ceně se vracíte k normálu, pokračuje váš život spisovatele a boj o slovo. Každý den má své vlastní výzvy.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jiří Kuběna u hradu Bítova, kde sloužil jako kastelán.
Zemřel básník a „šestatřicátník“ Jiří Kuběna. Vydával v samizdatu

Jiří Kuběna, který se řadil ke generaci šestatřicátníků společně s Václavem Havlem nebo Violou Fischerovou, zemřel ve čtvrtek ráno ve věku 81 let po dlouhé...  celý článek

Spisovatelka Nina Weijersová
RECENZE: Umění se změnilo. Už je jen pro oligarchy a hiphopery

Nizozemská spisovatelka Nina Weijersová se stejně jako její hrdinka Minnie vydala na tenký led. Ve svém debutovém románu Následky podává upřímnou výpověď o...  celý článek

Prezident Václav Havel se svou první ženou Olgou na Hrádečku v roce 1993
RECENZE: Utajené vládkyně by si zasloužily více autorovy péče

Říká se, že za každým velkým mužem se skrývá ještě větší žena. Tak otevírá spisovatel a novinář David Glockner svou knihu Utajené vládkyně, ve které píše o...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.