Překvapen byl asi každý, kdo čekal, že opera inspirovaná únosem lodi Achille Lauro palestinskými teroristy, bude adrenalinovou show. Přestože se po scéně pohybují útočníci v arabských oblecích s kvéry, celé vzpomínání na extrémní situaci poznamenává pomalý, sugestivní pohyb lodi houpané mořem.
Režie a scéna protagonistů současné první scény (Jiří Nekvasil, Daniel Dvořák) podpořily statický prvek díla, čímž ho možná vychýlily ze symetrické polohy. Nebylo to nutné: vždyť minimalismus je u „nejhranějšího amerického skladatele dneška“ spíš alibi, jeho styl přehledných rytmů a harmonií se původnímu minimalismu dávno vzdálil. A učinit dlouhé monologické úvahy tuplovaně meditativními i ve scénickém aranžmá, to jistě znamená osvědčit střídmost a netorpédovat plynutí volné klenby násilnou akcí. Ale během třetí hodiny už si připadá jako rukojmí i vstřícný návštěvník opery.
Promítané státní vlajky poněkud doslovně ilustrují nadčasové úvodní sbory vyhnanců z Palestiny i Izraele. Jejich svědectví, paralelní ve svém utrpení, předznamenají střídání dvou poloh: živých úvah vedených až starozákonním jazykem a konkrétních historek. Jimi stahují atmosféru „na zem“ pasažéři, jejichž pobyt na luxusní lodi (rozuměj také v dosud bezpečném světě) se náhle obrátil vzhůru nohama. Švýcarská babička (Libuše Márová), prvek zpochybněné neutrality, vzpomíná: „Obávám se, že jsem si pomyslela: Aspoň, že nejsme Židé.“ Silně vyznívají epizody Rakušanky vytěsňující stres a zmatek jídlem (Lenka Šmídová) i barové tanečnice (Kathryn Krasovec), s níž na pódium vtrhla entertainerka, jež obstojí i pohybově. Teroristé (mj. Nils Olsson, Luděk Vele) a posádka (Petteri Salomaa, Jiří Sulženko) proti sobě stojí s tíhou svých osudů.
Vedou dialog signalizující porozumění, a to i přes nepřekročitelnou hranici, kterou je u útočníků život s násilím: „Toho dne, kdy já a můj nepřítel budeme spolu pokojně sedět, (…) toho dne zemře naše naděje a já zemřu také.“ Jako monument se v závěru tyčí Yvonna Škvárová, manželka zabitého „svědomí lodi“, invalidy Klinghoffera. Tady Adams nad odtikávající rytmy vepsal velké operní číslo. Dirigent František Preisler krotí své mohutné spřežení s kuráží, ale mnohdy marně: studovat náročnou partituru, v níž jsou nepřesnosti dobře slyšet, je pro soubor ve stálém úvazku úkol na hranici možného. Ani barva zvuku v obsazení se šesti syntezátory se nepodobá plasticitě, již nabízejí nahrávky opery. Sbor, zde tak podstatný, zkoušel prý od září: několik výstupů už umí téměř bezvadně.
Dalo by se čekat, že divadlo, které zařadí do repertoáru nelehko inscenovatelný kus, tak činí proto, že má už plán, jak se ho zhostit. Nekvasilova inscenace nic podobného nenapovídá - jakkoli neznamená čistý neúspěch. Ale pokud chtělo Národní nabídnout současnou „vstřícnou“ operu (minimalisté jsou přece pokládáni za nejatraktivnější autory dneška), svou inscenací upeklo tvrdé sousto. Smrt Klinghoffera je pro vysoce soustředěné publikum, které se oddá vnímání zvukových rastrů a čtení promítaných titulků. Biblická obraznost, jež tu popisuje současný svět, nesená zvukovým proudem, je na celém pražském Klinghofferovi tím nejoriginálnějším.
 Smrt Klinghoffera |
