Josef Paleček studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze na katedře výtvarné výchovy u profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana. Spolupracuje s architekty, vytváří tapiserie a nástěnné malby a připravil výpravy k několika animovaným filmům a televizním seriálům. Společně s manželkou Libuší vydal jedenáct obrázkových knížek pro děti.
Tíhl jste k výtvarnému umění již od dětství?
Dá se to tak říct. Pamatuji si, že mám ještě někde schované kresbičky z mateřské školy. Nejvíce zmiňovaný obrázek byl "jak koník kráčí a vypouští za sebou koblížky", kterou paní učitelka dokonce přinesla rodičům. Doma jinak s výtvarnem nikdo nic společného neměl. Jen táta uměl výborně nakreslit koně jedním tahem - vždy začal od zadní nohy. Rodiče mi ale kupovali různé materiály, papíry, barvičky a pastelky, takže jsem měl vždycky čím a na co malovat. To je myslím velmi důležité. Skoro všechny děti rády tvoří - hrají si a je třeba je v tom podporovat. Tak se asi rozvíjejí talenty. První opravdu silný popud jsem dostal v primě na gymnáziu v Náchodě, kde byl výborný kantor na kreslení Zdenko Baláš. Od něj jsem dostal první rozmývací pastelky. Také tam byl bezvadný katecheta, který nám místo svatých obrázků ukazoval reprodukce Botticeliho, Rafaela a dalších barokních mistrů. Na konci gymnázia chtěl táta, abych se stal úředníkem ve spořitelně, maminka myslela na vysokou veterinární v Brně, ale malování už pro mne tenkrát znamenalo víc.
Vystudoval jste pedagogickou fakultu. Šel jste také učit?
Ano, po ukončení vysoké školy jsem šel učit výtvarnou výchovu. Měl jsem štěstí, že jsem zůstal v Praze a můj první ředitel mi poskytnul ve škole velký kabinet, který mi posloužil jako první ateliér. Svaz výtvarných umělců tehdy také vypisovával stipendia pro mladé výtvarníky a já jsem v tomto konkurzu celoroční stipendium získal. Po roce jsem se zúčastnil výstavy mladých stipendistů, čímž vlastně začala moje profesionální dráha malíře.
Vaše tvorba se hodně orientuje na děti...
Maloval jsem hodně portréty, figurální kompozice, chodil jsem kreslit do baletu Národního divadla a pantomimu k Fialkovi. Z těchto prací jsem udělal první samostatnou výstavu v roce 1960 v galerii Mladá fronta v Praze. K ilustracím pro děti jsem se dostal v této době prostřednictvím nakladatelství Albatros a Mladá fronta. Někteří autoři si přáli, abych udělal ilustrace k jejich textům. V roce 1966 měla moje druhá pražská samostatná výstava "Existence a manéže" reprízu ve Vídni a o moji spolupráci se začala zajímat rakouská nakladatelství a o rok později začala spolupráce se švýcarským nakladatelstvím Nord-Süd. V roce 1974 byla ve Francii vyznamenána prestižní cenou obrázková knížka "Mně se všude nelíbí", kterou napsala moje žena Libuše a já udělal ilustrace. Tady jsem si časem uvědomil, že budu asi nejraději dělat ilustrace k básnickým textům a k rukopisům pro nejmladší děti. V této tvorbě jsem se doslova našel. S Libuší jsme společně vydali sedmnáct knížek. Hodně se jich dostalo do celého světa, vyšly ve dvaceti osmi zemích u padesáti čtyřech nakladatelů. Uspěli jsme i na Tajwanu nebo v Jižní Koreji.
Čím je podle vás tvorba pro děti specifická?
V podstatě není třeba v tvorbě pro děti a pro dospělé dělat velké rozdíly. S dětmi není nutné šišlat, protože jsou to malí lidé. Malé děti jsou bezprostřední a spontání, mají smysl pro fantazii, pro vtip a imaginaci - jsou připraveny přistoupit na hru. Okouzlují mne právě tím, co mnohým dospělým tak často chybí, jak jsou zvídavé a jak moc přejí dobru. Dobrý ilustrátor dítě nepodceňuje a nabízí mu to nejlepší co umí. Snažím se, aby v mé práci mohly hledat a nacházet také to, co není v textu, snažím se, aby moje ilustrace nepůsobily jen na zrakový vjem, ale aby také vyburcovaly v dětské hlavičce citové a rozumové procesy, které tu malou osobnost obohatí.
Máte svoji oblíbenou výtvarnou techniku?
Nejraději dělám ilustrace provedené voskovými křídami, temperami nebo acrylovými barvami. Rád ale také kreslím černé ilustrace, na které používám nejrůznější pera, dřívka a také ptačí brka.
Na výstavě v Galerii Jediná na Malé Straně jste spolu s obrazy vystavil i text o citovém infantilismu a tzv. zahrádkách. Máte také takovou zahrádku?
Mám. Pokud je člověk citlivá bytost není mu na světě veřejném zrovna moc lehce. Prožívám smutky a zklamání. Každý potřebuje mít někde v sobě takový koutek, takovou zahrádku, která je opravdu jen jeho. Tam může umiknout se svými sny a iluzemi. Tam může pobývat než se se světem a sám se sebou vypořádá.
Co připravujete do budoucna?
Chci udělat tady v České republice velkou výstavu, na které představím svoje ilustrace ke knihám, které vyšly v zahraničí a tady je nikdo neviděl. Současně vystavím nové grafiky a obrazy. To je tedy to, na čem pracuji. S mou ženou Libuší máme v plánu vydat knížku, které zatím říkáme citová encyklopedie pro zvídavé děti a nedospělé rodiče. A také připravujeme webovou stránku (www.palecek-art.cz), na které od 1. května budou podstatnější informace.
 Koulelo se, koulelo |
 Malá večerní hudba |
 Koulelo se, koulelo |
 Tylínek |
 Ostrov s anděly |
 Sen o ostrově |
