Také inscenace ruské autorky Oxany Smilkové zdůrazňuje panoptikální a muzeální charakter osudů lidí, které "semlel" nezadržitelný tok revolučního století. V úvodu se diváků chopí dva herci, kteří navodí iluzi, že se publikum účastní exkurze Kremelské nemocnice v jedenadvacátém století.
Jinotajný záměr však nevyznívá natolik přesvědčivě a cynicky narozdíl od drobnokresby složitých charakterů carské rodiny v osudném roce popravy. Nebo strhující dramatické klání štkajícího i štěkajícího svědomí dvou bolševiků v mystickém sále nevyléčitelně chorých někdy kolem roku 1938. Revoluce jako zákeřná nemoc, stravující základní morální charakter humanitního člověka, takový je záměr režisérky.
V nejsilnějších momentech nemá inscenace daleko k atmosféře upalování čarodějnic. Herci v rituálních bílých pláštích odhodlaně využívají složité "masky". Masky, která rafinovaně odhaluje strach z inteligentnějšího nepřítele, strach obnažující tělo až do bledého masa.
Kus zaujme prolínáním se tří časových rovin, k vrcholům akce patří rafinovaná záměna publika s herci - odsouzenci (včetně změny jeviště a hlediště). Neklidné, dramatické využití zvuku, strohá scény, hra se světly a především náročné herectví nabízí silný zážitek.
Zmar a beznaděj v podání Dušana Škubala (Car) a Gabriely Wilčkové (Carevna), odsouzení aristokracie i lidství. Napínavý thriller v nervním podání Reného Šmotka (vrah Jurovskij) a Vladislava Georgieva (soudruh Lukojanov) - zvláště symbolické pohazování nahých panenek za mučivého výslechu v členitém prostoru hlediště.