Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Deník-nedeník Jana Vladislava. Muže, který nepodlehl moci

  10:07aktualizováno  10:07
Otevřený deník spisovatele Jana Vladislava je tisícistránkový svazek s ambicí podat ucelenou zprávu o pohledu jednoho z významných českých intelektuálů na svět – přestože o klasický deník a ucelené dílo vlastně nejde.

Jan Vladislav | foto: Česká televize

Jan Vladislav: Otevřený deník (obálka)

Vladislavův Otevřený deník bývá řazen na roveň publikovaných deníků Jana Zábrany, Ivana Diviše, Pavla Juráčka či vzpomínkového svazku Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Let let. Svým způsobem vzniku a formou má právě k posledně uvedenému dílu nejblíže. Už proto, že nejde o syrové a jen v základních obrysech redakčně upravené denní záznamy bez zpětné pisatelovy korekce, jak je tomu u prvních tří autorů, ale víceméně o literární koláž, jejíž formu zvolili právě literární experimentátoři Grögerová s Hiršalem.

Jan Vladislav na svém deníku "pracoval intenzivně mnoho let jako na komponovaném esejistickém a vzpomínkovém díle, u něhož původní deníková vrstva tvoří jen základní půdorys a odrazový můstek k další mnohaleté spisovatelské práci", uvádí editor Jan Šulc v ediční poznámce.

Přestože jsou tedy jednotlivé záznamy řazeny po dnech, pokrývajících období od 1. ledna 1977, tedy krátce poté, kdy Jan Vladislav podepsal Chartu 77, do 27. ledna 1981 – záhy poté autor odjíždí do francouzského exilu – nejsou to v pravém slova smyslu autentické deníkové poznámky a úvahy.

K čemu sloužil počítač

Jan Vladislav pracoval v devadesátých letech paralelně na několika dílech: kromě Otevřeného i na Pařížském deníku, který pokrývá léta 1981–1989, a na esejistické knize Portréty a posmrtné masky (obě knihy připravuje nakladatelství Torst k vydání).

Jan Vladislav

"Jan Vladislav mi popsal svou tvůrčí metodu," píše Jan Šulc. "Všechny zmiňované svazky psal (redigoval, upravoval, doplňoval) najednou, počítačem vždy 'vykusoval' jednotlivé části textu z jednoho počítačového souboru a přenášel je do souboru jiného. Tak například některé pasáže z Pařížského deníku nejprve přesunul do deníku Otevřeného, tam je upravil, přepracoval a nakonec jejich část přenesl do Portrétů a posmrtných masek."

Na první pohled vypadá takovýto způsob tvorby, zvlášť když jde o práci na bázi deníkových záznamů, nadmíru komplikovaně. Už proto, že je, jak sám autor dosvědčoval, prakticky nekonečný.

Je jistě pravda, že pro editora Šulce bylo uspořádání svazku nadlidským úkolem. A to i přesto, že s autorem za jeho života sice spolupracoval, finální zpracování knihy však bylo pouze na něm poté, co Jan Vladislav v roce 2009 zemřel. Ale složitost příprav se na výsledné podobě knihy neodrazila. Pozdější přípisy, ať už jsou jasně přiznány datací, nebo ponechány coby součást původních deníkových záznamů, knihu logicky doplňují a rytmizují.

Soukromí zůstalo mimo

Jan Vladislav v 70. letech

Jan Vladislav v 70. letech

Otevřený deník se od Zábranových či Divišových děl liší ještě v jedné podstatné věci. Autor prakticky nepíše o svých soukromých záležitostech. Čtenář se z jeho úhlu pohledu dozví mnoho o životě disidentského společenství v exponovaném období těsně po publikování Charty 77, leccos o vztazích mezi disidentskou komunitou, deník také věrně zachycuje praktiky Státní bezpečnosti včetně autentických popisů výslechů.

Přináší mimořádně plastické portréty mnoha osobností české kultury dvacátého století a nevyhýbá se ani prezentování značně polemických názorů. Například na Milana Kunderu, jemuž není s to odpustit jeho mladistvé a v pozdějších letech nepříliš reflektované komunistické angažmá.

Připomeňme, že Jan Vladislav na rozdíl od většiny českých intelektuálů nikdy nepodlehl svodům KSČ, ani po válce a dokonce ani v době takzvaného obrodného procesu ve druhé polovině šedesátých let. Proto je nepochybně také jedním z nemnoha, kteří mají právo vyslovovat v tomto směru jakýkoli názor bez rizika nařčení z převlékání kabátu.

Jan Vladislav

(15. 1. 1923 – 3. 3. 2009)

Český básník, prozaik, překladatel a esejista, vlastním jménem Ladislav Bambásek. Na Filozofické fakultě UK studoval u Václava Černého a Jana Patočky. Publikoval od druhé poloviny 40. let, od 60. let bylo jeho dílo překládáno do světových jazyků. Zprvu se věnoval poezii, posléze byl přinucen psát téměř výhradně literaturu pro děti, v jejímž oboru se však dopracoval k mistrovství. Podstatnou složkou jeho díla byly překlady – sám ovládal sedm jazyků, kromě základních světových například rumunštinu a ukrajinštinu. Po roce 1968 mu bylo znemožněno publikovat, vydával pouze v samizdatu a zahraničí. Patřil k první vlně signatářů Charty 77, v roce 1981 byl přinucen k emigraci. V Sèvres u Paříže žil do roku 2003, kdy se vrátil zpět do Prahy. Byl mimo jiné nositelem Řádu T. G. Masaryka a francouzského Řádu umění a literatury. Nikdy nebyl členem KSČ.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.