Jeho aktéři pronášejí leckdy téměř absurdní věty na hranici halucinací. Vlastní dějová osa (milenci - setkání po letech - nemanželské dítě - šílená matka - skok z balkonu - smrt milenky - zešílení milence) připomíná šestákový thriller. Věru velká výzva pro specialistu na alternativní komunikační postupy!
Robert Wilson, tak jako ve světě už mnohokrát, znovu aplikoval svá osvědčená a v zásadě neměnná kouzla, jejichž efekt spočívá v absolutním a originálním sladění minimálních výrazových prostředků. Geometrické konstrukce, horizonty, výtvarné artefakty, převažující chladné barvy se sugestivními ohnivými ataky, černý reliéf-krajina na obzoru, plující předměty, přesně nastylizované a gestikulující figury, míjející se a uzavřené do vlastních světů - to všechno se už dalo vidět, ale účinek toho všeho je pořád fascinující. Navíc rozpoznáme i jemné luhačovické ozvuky, byť zakomponované do celkového estetického vyznění: například altánek chránící léčivý pramen. Wilsonův rukopis dokáže ústrojně skloubit nejrůznější stylové vrstvy a také přidaná alegorická postava Osudu - v podání legendární pěvkyně Soni Červené - zapadá do téhle koncepce zcela přirozeně.
Magii korunuje hra světel: zalomené světelné pruhy znázorňují ulici, bílý obdélník představuje klavír, na nějž v druhém dějství „hraje“ Živný. Jestliže první a druhé dějství ještě nepostrádá určité - samozřejmě stylizované - realistické prvky, závěrečné dějství, dle libreta se odehrávající na konzervatoři před premiérou opery, již Živný komponuje, už zcela opouští reálný základ: efektní vpád jasného světla osvítí postavy v démonických kostýmech, snad běsy v hlavě blouznícího skladatele.
Wilsonovi se tedy podařilo to, co se od něho očekávalo: svými abstraktními obrazy překlenul slabiny textu i děje. A přece to nestačilo! Neboť Wilson může sebelíp nakreslit své oslnivé rámce, ale vyplnit je hudbou a zpěvem, to už musí jiní. A hudební úroveň inscenace s režisérovým suverénním profesionalismem nedrží krok. Orchestr Národního divadla v čele s Jiřím Bělohlávkem bohatý symfonický proud tlumočí až příliš distancovaně, chladně a dynamicky uměřeně, takže není skutečně divadelním aktérem. Přitom Wilsonovy obrazy rozhodně nejsou studené. Sbor měl problémy a také sólisté nárokům dostáli jen částečně. Nejde ani tak o to, že se napoprvé ne vždy dokázali sžít s neobvyklou stylizací. Větším zádrhelem jsou vlastní pěvecké výkony.
Odmyslíme-li více či méně uspokojivě zvládnuté epizodní postavy, zbudou tři krkolomné role. Eva Urbanová se průrazností svého hlasu přiblížila dramatickému charakteru stručného, ale výrazného partu šílené matky. O ústřední dvojici nešťastných milenců Živného a Míly se něco podobného říci nedá. Štefan Margita se těší renomé jako Laca a Kudrjáš, ale s vypjatým, expresivním partem Živného se víc potýkal, než aby zaujal interpretací. V ideálním obsazení by pro něj byla vhodnější úloha dr. Sudy. Zoufale neznělý a sevřený, ve středních polohách se téměř ztrácející soprán Ivety Jiříkové nesplňuje základní nároky pro obsazení do sólové role v ambiciózní inscenaci.
Přes tyto momenty omezující celkový účinek patří vedení Národního divadla dík za to, že se pokusilo o dramaturgickou řadu nahlížející na české opery očima světových tvůrců. Třebaže zůstane torzem sestávajícím z Pountneyho Čertovy stěny a Wilsonova Osudu, stihla vyslat do českého operního života jednoznačný signál: ty nejcennější impulzy přicházejí od špičkových zahraničních tvůrců.
Robert Wilson, tak jako ve světě už mnohokrát, znovu aplikoval svá osvědčená a v zásadě neměnná kouzla, jejichž efekt spočívá v absolutním a originálním sladění minimálních výrazových prostředků. Geometrické konstrukce, horizonty, výtvarné artefakty, převažující chladné barvy se sugestivními ohnivými ataky, černý reliéf-krajina na obzoru, plující předměty, přesně nastylizované a gestikulující figury, míjející se a uzavřené do vlastních světů - to všechno se už dalo vidět, ale účinek toho všeho je pořád fascinující. Navíc rozpoznáme i jemné luhačovické ozvuky, byť zakomponované do celkového estetického vyznění: například altánek chránící léčivý pramen. Wilsonův rukopis dokáže ústrojně skloubit nejrůznější stylové vrstvy a také přidaná alegorická postava Osudu - v podání legendární pěvkyně Soni Červené - zapadá do téhle koncepce zcela přirozeně.
|
Osud |
|
Autor: Leoš Janáček |
|
Premiéra: |
|
Další představení: |
Wilsonovi se tedy podařilo to, co se od něho očekávalo: svými abstraktními obrazy překlenul slabiny textu i děje. A přece to nestačilo! Neboť Wilson může sebelíp nakreslit své oslnivé rámce, ale vyplnit je hudbou a zpěvem, to už musí jiní. A hudební úroveň inscenace s režisérovým suverénním profesionalismem nedrží krok. Orchestr Národního divadla v čele s Jiřím Bělohlávkem bohatý symfonický proud tlumočí až příliš distancovaně, chladně a dynamicky uměřeně, takže není skutečně divadelním aktérem. Přitom Wilsonovy obrazy rozhodně nejsou studené. Sbor měl problémy a také sólisté nárokům dostáli jen částečně. Nejde ani tak o to, že se napoprvé ne vždy dokázali sžít s neobvyklou stylizací. Větším zádrhelem jsou vlastní pěvecké výkony.
Odmyslíme-li více či méně uspokojivě zvládnuté epizodní postavy, zbudou tři krkolomné role. Eva Urbanová se průrazností svého hlasu přiblížila dramatickému charakteru stručného, ale výrazného partu šílené matky. O ústřední dvojici nešťastných milenců Živného a Míly se něco podobného říci nedá. Štefan Margita se těší renomé jako Laca a Kudrjáš, ale s vypjatým, expresivním partem Živného se víc potýkal, než aby zaujal interpretací. V ideálním obsazení by pro něj byla vhodnější úloha dr. Sudy. Zoufale neznělý a sevřený, ve středních polohách se téměř ztrácející soprán Ivety Jiříkové nesplňuje základní nároky pro obsazení do sólové role v ambiciózní inscenaci.
Přes tyto momenty omezující celkový účinek patří vedení Národního divadla dík za to, že se pokusilo o dramaturgickou řadu nahlížející na české opery očima světových tvůrců. Třebaže zůstane torzem sestávajícím z Pountneyho Čertovy stěny a Wilsonova Osudu, stihla vyslat do českého operního života jednoznačný signál: ty nejcennější impulzy přicházejí od špičkových zahraničních tvůrců.
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
 Iveta Jiříková a Štefan Margita v hlavních rolích Janáčkovy opery Osud, kterou 19. dubna 2002 v premiéře uvedlo Národní divadlo v Praze. Režie se ujal světoznámý avantgardní americký režisér Robert Wilson. |
 Iveta Jiříková a Štefan Margita v hlavních rolích Janáčkovy opery Osud, kterou 19. dubna 2002 v premiéře uvedlo Národní divadlo v Praze. Režie se ujal světoznámý avantgardní americký režisér Robert Wilson. |
