Až donedávna visel Manhattan, abstraktní kompozice do sebe zapadajících bílých, červených a černých ploch, v pasáži mrakodrapu na Park Avenue. Pro dnes již neexistující leteckou společnost Pan American World Airways mrakodrap navrhl Albersův učitel, slavný architekt Walter Gropius. Dnes budova nese jméno současného majitele, pojišťovací a finanční společnosti MetLife.
Osud Albersova díla zpečetily plány majitele budovy na její rekonstrukci. "Jednoho dne jsem procházel MetLifem a všiml jsem si, že celá pasáž je zahalená," vzpomíná na první šok Frank Sanchis, ředitel prestižní neziskové newyorské organizace architektů a umělců Municipal Art Society, která se zabývá ochranou newyorských památek. Dílo nebylo na svém místě. Jak se později Sanchis dověděl, překáželo architektům, kteří dostali za úkol dnes nevábnou pasáž mrakodrapu zmodernizovat a prosvětlit. "Budovou projde denně mnoho lidí, chtěli jsme ji tedy víc otevřít světlu. Architekti nám podali řadu návrhů. Řekli nám, že bychom dílo měli sundat," řekla MF DNES tisková mluvčí společnosti MetLife Jennie Morganová.
Odstranění Manhattanu ovšem vzbudilo u Albersových obdivovatelů a ochránců památek reakci, jaká by mohla následovat v Praze, kdyby chtěl někdo sundat jednu ze soch na Karlově mostě. Podle nich je v New Yorku jen málo míst, kde umění a architektura žijí pospolu tak jako právě v MetLifu. "Jde o architektonickou integritu. Když Gropius tu budovu navrhoval, sám o nástěnné dílo Alberse žádal. Tím, že ho někdo odstraní, změní Gropiovu stavbu jako takovou," tvrdí Jackie Ivyová z nadace Josef and Anni Albers Foundation. Také podle ní je dílo neoddělitelnou součástí budovy. Zástupci MetLifu si to nemyslí.
Albersova nadace a Municipal Art Society se bez úspěchu pokoušely majitele mrakodrapu přesvědčit, aby dílo zůstalo na svém místě. Potíž je v tom, že umakart, z něhož jsou barevné plochy vyrobeny, obsahuje zdraví nebezpečný azbest. "Řekli nám, že restaurování starých desek by bylo moc drahé. Máme ale původní dokumentaci, mohli bychom nechat vyrobit kopii z materiálu, který je podobný umakartu z šedesátých let. Oni to však odmítli," vysvětluje Jackie Ivyová.
Ochránci památek nemají v USA zdaleka tak zajištěnou pozici jako v České republice. Rozhodující vliv mají místní samosprávy, ať už jde o velkoměsta, malá městečka či vesnice. Pokud chcete na své "památce" něco změnit, musíte často nejen získat souhlas sousedů, ale také dokázat obhájit své záměry na veřejném slyšení. Sběratelka umění českého původu žijící ve Spojených státech Meda Mládková, která má zkušenosti s památkáři v USA i Česku, ale nevidí na americkém systému nic špatného: "Tady je alespoň vše veřejné, zatímco v Praze jsou všechna rozhodnutí tajná. Na veřejném slyšení se vás může kdokoli zeptat, proč chcete něco měnit. Pokud máte přesvědčivé argumenty, vyhrajete."
Přestože New York má podle Franka Sanchise jeden z nejlepších zákonů na ochranu památek nazvaný New York City Landmarks Law, v tomto případě jeho organizaci mnoho nepomůže. "Tato budova není chráněná, není totiž označená jako památka," stěžuje si Sanchis. A tak se zdá, že Albersův Manhattan bude ležet rozebraný ve skladu do doby, než se pro něj najde jiný prostor, kde by mohl okouzlovat kolemjdoucí abstrakcí newyorského shonu. Zájem mají některé univerzity a muzea. "Zatím ještě nevíme, kam ho dáme," dodává k tomu mluvčí MetLifu Morganová.
 Josef Albers: Pocta čtverci, 1959 |
 Josef Albers: Nemožnosti, 1931 |
 Josef Albers: Figura, 1921 |
