Ostrava, to je Kolářův osud

středa 6. února 2002

Fotografové umírají před čtyřicítkou, prohlásil v roce 1990 v rozhovoru s Ivanem Martinem Jirousem nejproslulejší český fotodokumentarista Josef Koudelka. Viktor Kolář (1941) usiluje vysmeknout se „strašlivému" Koudelkovu poznatku. Ten je pravdivý v tom, že zejména dokumentaristé jsou jen ve výjimečných případech schopni vzepnout se ve zralém věku k opětovné svěžesti, k nové syntéze, v níž zúročí zkušenost a současně obnoví svůj fotografický zrak.

Kolářova vůle vzepřít se tomuto „osudu“ je úžasná a úspěšná, jak dokazuje jeho monografie, jež vyšla jako devátý svazek anglicko-české edice FotoTorst. Skvělým uznáním, které vydání paperbacku doprovází v USA, je do 23. února trvající Kolářova výstava ve vyhlášené Leica Gallery sídlící na newyorské Broadwayi.

Nynější svazek je pátou Kolářovou samostatnou knihou, z toho čtvrtou, již postavil na fotografiích vzniklých ve své rodné Ostravě, aniž to však tentokrát deklaruje název publikace. Je v tom už jistá posedlost, může se to dokonce jevit až jako obsedance, neboť mimo monografii tak opět zůstalo vše ostatní, například snímky nafocené během autorova kanadského pobytu v letech 1968-1973.

Zároveň je to však logické pokračování a vyjádření Kolářova základního životního i uměleckého určení: zkoušet Ostravu zas a znovu, žít v ní, tvořit v ní, zmocnit se jí, čestně ji svým dílem pokořit tak, že drápy toho města ukážu způsobem, jenž svými

Viktor Kolář

Texty Jiří Cieslar, překlad Derek Paton. Torst, Praha 2002, 144 stran, náklad a cena neuvedeny, prodává se za 299 korun.

uměleckými kvalitami severomoravskou metropoli suverénně přesáhne. Tudíž být v Ostravě, ale i nebýt - být s ní svázán, a přitom ujíždět z ní; doslova i v přeneseném smyslu. Jedině proto Kolář vydržel Ostravu fotografovat nějakých čtyřicet let a nikdy se nepropadl do regionalismu.

Když měl pro paperback v edici FotoTorst Viktor Kolář vybrat necelou stovku snímků, znovu tedy rozehrál své ústřední téma. Skutečně bilancující monografie by musela vyhlížet jinak; například by v ní nesměla být obrazově opomenuta zmíněná kanadská etapa či pražský soubor Malá Strana, který knižně vyšel v roce 1993.

Kolářova ostravská variace ročník 2002 byla komponována za okolností asi nejpříznivějších a nejsvobodnějších. Polovina 80. let, kdy připravil první ostravskou knihu, byl úplně jiný čas, a navíc měl fotograf tehdy teprve vytvořit řadu vynikajících snímků. O deset let později poskytl ostravský magistrát grant na vydání publikace Ostrava - obležené město, v níž se Kolářovy snímky spojily s básněmi Jaroslava Žily. Vyznění této „zakázky“ se nelíbilo představitelům města; prý je to ponurý, nepravdivý, neboť neúplný obraz Ostravy.

Podstatnější je, že Kolář zde na několika místech ustoupil od existenciálních sond k dodatkové krajinomalbě. Řada záběrů z Ostravy - obleženého města je přítomna i v torstovském svazku, ovšem nacházejí se tu ve zcela jiném kontextu. Běží o koncentrovanou, žádnými mimouměleckými ohledy nerušenou skladbu, v níž se organicky prolínají záběry vzniklé v 60. letech až se snímky současnými, z posledních roků, jimiž Viktor Kolář i nadále popírá ono Koudelkovo tvrzení o fotografické smrti před čtyřicítkou.

Literními chybami bohužel poznamenaný úvodní text filmového a literárního kritika Jiřího Cieslara svými vhledy do gest Kolářových Ostravanů citlivě a účinně předznamenává atmosféru a smysl souboru. Nebylo by však na škodu důkladněji vřadit protagonistu do fotografických souvislostí. Následný rozhovor s Kolářem pak dokonce do naprostých detailů probírá vznik a atmosféru jediné ze všech těch fotografií, které jsou v knize přítomny! To je typický Cieslar - vždyť kniha jeho portrétů, kritik a esejů vydaná v roce 1996 se jmenovala podle gesta jedné filmové hrdinky Concettino ohlédnutí.