Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Osamělé psaní Ernesta Hemingwaye

aktualizováno 
Jen málokterý spisovatel prožil tolik osobních zvratů, tolik vyhledával dobrodružství a nebezpečí a zároveň se trápil pocity viny a úzkostmi jako americký nositel Nobelovy ceny za literaturu Ernest Hemingway.

Proslul svým úsporným, přímým stylem, úsečnými dialogy, v nichž to nejdůležitější zůstává nevyřčeno. Autor, který si stejně jako jeho otec dobrovolně vzal život, by se dnes dožil sto pěti let.

Narodil se 21. července 1899 v městě Oak Park ve státu Illinois, jako druhý ze šesti dětí. Jeho životopisci často zmiňují protikladný vliv rodičů: duchovně zaměřené matky, která své děti učila hudbě, navštěvovala s nimi operní představení a koncerty - a otce lékaře, který si zakládal na fyzické síle, vytrvalosti a odvaze. Ke dvanáctým narozeninám dostal Ernest svou první pušku.

V dětství rád poslouchal historky o hrdinech americké historie a stejně rád je vyprávěl, už při středoškolských studiích psal články pro školní týdeník. Měl dva cíle. Vstoupit do armády a naučit se psát. První možnost mu otec zakázal, a tak Ernest roku 1917 nastoupil do novin Kansas City Star.

Po šesti měsících ho však texty o krádežích, zločinech, nehodách a místních celebritách přestaly bavit a přihlásil se jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže na italské frontě. Utrpěl zde zranění, ze kterého se léčil v Miláně, v místě, kde zažil první velké milostné vzplanutí k zdravotní sestře Agnes von Kurowské. K válečným i milostným vzpomínkám se Hemingway vrátil o deset let později v románu Sbohem, armádo.

První manželku, o osm let starší Elizabeth Hadley Richardsonovou, však poznal až v Americe. Vzali se na sklonku roku 1920 v Michiganu a rozvedli o sedm let později. Společně žili v Paříži, kde Hemingwaye ovlivnil Ezra Pound a Gertruda Steinová, navštívili Itálii, kde autor vzpomínal na válečné zážitky a zpovídal Benita Mussoliniho, či španělskou Pamplonu, kde pozorovali býčí zápasy.

Pařížský pobyt Hemingwaye inspiroval ke knize Pohyblivý svátek, která však vyšla až posmrtně, pobyt v Pamploně pak k románu Fiesta, v němž zachytil pocity ztracené generace, která se po traumatech války jen obtížně zařazuje do normálního života. Předtím Hemingway debutoval svými povídkami - jejich druhý svazek však jeho otec znechuceně vrátil nakladateli.

Hemingwayovo manželství, z něhož vzešel syn John Hadley, se rozpadlo pro aféru s redaktorkou časopisu Vogue Pauline Pfeifferovou, vzdělanou katoličkou. Hemingwayovi dala další dva syny, Patricka a Gregoryho, svazek vydržel dvanáct let. Hemingway stále hodně cestoval, pod- nikl rybářskou výpravu na Kubu či cestu do Afriky za lovem lvů, to však znamenalo dlouhé odloučení od manželky.

Další Hemingwayova láska patřila zahraniční korespondentce Martě Gellhornové, s níž byl ve španělské občanské válce. Jako jediná z jeho žen mu zřejmě byla v odvaze, nasazení a osobnosti rovnocennou partnerkou. Vzal si ji v roce 1940, v témže roce vydal jeden ze svých nejznámějších románů Komu zvoní hrana. Za pět měsíců se prodalo půl milionu výtisků.

V období druhé světové války sloužil americkému námořnictvu jako tipař ponorek v Karibiku, poté cestoval Evropou jako válečný korespondent a zúčastnil se osvobození Paříže. V Londýně poznal svou další, o devět let mladší ženu - opět novinářku Mary Welshovou.

V padesátých letech přišla největší literární uznání. Roku 1953 získal za novelu Stařec a moře Pulitzerovu cenu, o rok později byl jako pátý Američan odměněn Nobelovou cenou za literaturu - za „mocné stylové mistrovství v umění moderního vypravěčství“. Slavnostního ceremoniálu ve Stockholmu se však Hemingway pro svůj zdravotní stav nezúčastnil - jeho krátkou řeč přečetl americký velvyslanec.

Hemingway, věrný své lakoničnosti, se v ní zamýšlel nad samotou, nezbytnou to průvodkyní autora. „Psaní, ve svém nejlepším případě, je osamělý život. Spisovatelské organizace mírní spisovatelovu samotu, ale pochybuji, zda vylepšují jeho psaní.“ Svůj projev Hemingway završil větou: „Spisovatel by měl psát to, co musí, a nemluvit o tom.“

V roce 1960 byl v Idahu hospitalizován s vysokým tlakem, nemocí jater, cukrovkou a depresemi. Druhého července roku 1961, ve svých jedenašedesáti letech, ukončil výstřelem z pušky svůj život.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Katja Kettu
RECENZE: Uštípli jí jazyk. Šokující Můra líčí příběh ve stínu gulagu

Finská prozaička Katja Kettu má smysl pro nesmyslné lásky. V Porodní bábě, z níž se stal světový bestseller, líčí vztah mezi Finkou a německým důstojníkem, v...  celý článek

Spisovatel Bernhard Schlink
Napsal Předčítače. Teď Bernhard Schlink odhaluje skryté Letní lži

Před více než dvaceti lety Bernhard Schlink zasáhl literární svět románem Předčítač, podle kterého později vznikl úspěšný film s Kate Winsletovou. Nyní v...  celý článek

Edward Snowden vynesl informace z NSA, protože nechtěl žít ve světě, kde nikdo...
RECENZE: Nešetří novináře ani sousedy. Boží oko inspiroval Snowden i CIA

Americký spisovatel Barry Eisler si na chvíli odskočil od hrdinů svých knih Johna Raina a Bena Trevena, aby napsal politický thriller Boží oko. Inspiroval ho...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.