Jeho divadelní text Plukovník Pták, kterému vděčí za svou mezinárodní slávu a za který získal cenu Harolda Pintera, měl již v roce 1998 úspěch v Divadle Na zábradlí. Jenže hra Orchestr Titanik, již nastudoval režisér Josef Ciller, na podobný úspěch tentokrát zřejmě nenaváže.
Hra, která bývá označována jako bulharské Čekání na Godota, přináší známé téma hledání smyslu života v okamžiku, kdy se život mění na bezcílné přežívání a směřuje nezadržitelně ke svému konci.
V podobné situaci se objevují na bývalém nádraží čtyři místní bezdomovci, kteří toužebně očekávají, až některý z projíždějících vlaků zastaví, aby do něj mohli naskočit a utéct tak svému osudu.
Když pak jednoho dne skutečně vlak zastaví, jsou čtyři pobudové vystoupením iluzionisty Harryho tak zaskočeni, že jednoduchý nástup na jejich poslední cestu se stává mnohem komplikovanější, než si sami dokázali představit.
V Bojčevově textu se neustále střídá realita s iluzí, mluví se tu monotónně o smyslu života a nedramaticky se medituje nad každodenním lidským konáním.
Nutně tedy potřebuje pevnou režijní koncepci. Inscenace Josefa Cillera, známého především jako výborného jevištního výtvarníka, ale tuto koncepci postrádá.
Jako spěšný vlak
Režisér ponechal hercům značný prostor pro vlastní, bohužel však nevyrovnanou a často vnějškovou interpretaci. V inscenaci, kde dominuje metaforický, filozoficky zabarvený text, to může znamenat jediné – zbytečné přehrávání, nadužívání vulgarismů a poněkud pateticky nevěrohodné vyznění celého obsahu.
Samotný průběh představení, které se rozjíždí jen velmi těžkopádně, podobné nedostatky jen potvrzuje. Zkušení herci Karel Heřmánek, Bohumil Klepl nebo Oldřich Navrátil jako by si s hrou ze začátku nevěděli vůbec rady.
Snad jediný Zdeněk Žák precizně formuje jeden zvýrazněný charakter své postavy, a to platonicky absurdní vztah k medvědici Kátě.
Když se k němu později přidají i ostatní herci, především v druhé, daleko lepší polovině, blíží se nezadržitelně konec celého představení.
Představení, jehož rutinní provedení, plynoucí z režijní nenápaditosti, na nás zapůsobí podobně jako rychle projíždějící spěšný vlak. Než se usadíte, již je pryč a zbývá pouze matná, brzo ztracená vzpomínka.
Christo Bojčev: Orchestr Titanik
Divadlo Bez zábradlí. Režie a scéna Josef Ciller, hudba Róbert Mankovecký. Délka představení 90 minut.
Hodnocení MF DNES: 50 %
